Spaniel & Tarzov - Pro lepší život

Dva nájemní žoldáci ve městě velkém jako třetina planety nejsou mnoho. Jen dva by nedokázali přežít v molochu firemních mašinérií a ozubených kol černého trhu. Spaniel a Tarzov jsou sice „jen“ dva, ale tenhle zákon pro ně neplatí. Mají vlastní zákon. Hrubší a krvavější...

(Stáhnout v .pdf nebo číst v .pdf)

//

Vytáhl z kapsy čistý hadřík a hned při prvním otření ho zašpinil. Ruce měl sice čisté, ale revolver byl zašpiněný směsí oleje a zaschlé krve.
„Čekáme už docela dlouho.“ zavrčel na něj od jediného okna v místnosti Spaniel.
Tarzov pečlivě otíral revolver a po očku sledoval zakouřené střechy jednotlivých budov. Sídlo firmy Pro lepší život mělo stovky pater a oni byli v tom nejvyšším.
„Co se tady vůbec vyrábí?“ zeptal se Spaniel.
„Hlavně hmyz.“ odpověděl Tarzov.
Spaniel přejel pohledem vybavení místnosti a až teď si všiml několika obrazů, které byli pověšené na stěnách. Nákladné rámy chránily vyobrazení mnoha exotických brouků a chrobáků.
„Občas vyrobí i pár ryb.“ pokračoval Tarzov, aniž by vzhlédl od své práce.
„Co s nima dělaj?“
„S rybama?“ Spaniel přikývl „Prodávaj je různým sběratelům a na aukcích jako dokonalé repliky.“
„A s hmyzem?“
Tarzov se ušklíbl: „No to je jasný, strkaj je do jídla.“
„Do jakýho?“ zeptal se Spaniel a otřásl se.
„Copak nečteš Dvanáctou Žumpu?“ podivil se Tarzov.
„Jestli to nelijou do datapouště, tak ne.“
„Čistá hmota kámo. To víš že nelijou.“
Spaniel se otočil od okna a sedl si do křesla naproti. Tarzov zrovna dokončoval očistu zbraně. Dělil je nízký konferenční stolek. Dokonalá imitace skla.
„Tak co tam psali?“ ptal se Spaniel.
Tarzov složil špinavý hadřík a schoval jej ve vyleštěném kabátě.
„Většinu jídla, co se dá koupit v těch obchodech, co si říkají přírodní, nebo přírodně vyrobené, chápěš ne?“
„Jasně, zdravá výživa.“ odpověděl netrpělivě Spaniel.
Tarzov se posunul blíž: „Tak do všeho takovýho jídla se drtí tuny chrobáků. Jsou plní proteinů a v každým najděš i pár bílkovin.“
„Si děláš prdel.“ nevěřil Spaniel.
Tarzov se zatvářil pobaveně, ale vážně: „Nedělám. Je to vobrovskej byznys. Lehce se pěstujou a všechno se zpracovává, i veškerý zbytky jako je trus, skořápky od vajíček nebo mrtvý larvy. Všechno se rozdrtí a hodí do továrny na instantní nudle.“
„Hovno!“ vydechl Spaniel a nadzvedl s černé brýle, jakoby víc světla potvrdilo, že si z něj Tarzov utahuje. Neutahoval.
„Nudle, proteinová kaše, protlaky, mletý konzervy, všechno co se mele, nebo co křupe.“ ukončil Tarzov.
„Ne, masový konzervy ne!?“
Chvíli bylo ticho. Tarzov se vrátil k čištění revolveru, i když už nebylo co čistit a Spaniel měl nad čím přemýšlet. Vypadal znechuceně při vzpomínce na hemžící se konzistenci jeho snídaně.
„Kdo si nás vlastně najal a proč?“ ptal se Spaniel.
Tarzov se zamračil a pohrozil mu revolverem: „Sem ti to všechno poslal!“
„Kdo to má všechno číst?! Než přečteš jednu stránku, trvá to i několik minut. A nikdy se nedokážu zorientovat, kde to má začátek a konec.“ tvářil se bezradně. „Kurva, seš poslední ve městě, kdo používá písmo.“ obořil se na něj Spaniel.
„Ne bezdůvodně, dneska ho nikdo nerozluští Spanieli.“
Spaniel zavrčel něco nesrozumitelného, což mělo znamenat „včetně mě“ a dál se nehádal.
„Mluvil se mnou jeden nomád. Měl fakt velkou radost, že se musel na tak dlouho odpojit a upravit se. Byl vysušeněj jak mříž a místo očí dva senzory.“
To Spaniela zaujalo: „Jakou používal helmu?“ ptal se.
„Žádnou tam sebou neměl, setkali sme se v baru u Bulíma.“
„Nomád a v baru?“ podivil se Spaniel „Polib mi kabel, no to muselo být něco!“
„Byl to jen posel, ale i tak disponoval všema potřebnýma informacema.“ pokračoval Tarzov.
„Vážně?“ zamyslel se Spaniel „Co máme teda udělat?“
Tarzov zvednul ze stolku malé zařízení: „Stačí počkat až tohle zapípá.“
„To je všechno?“ ptal se Spaniel.
„Ne.“ řekl Tarzov a bez další odpovědi položil zařízení zpět na konferenční stolek.
Spaniel na něj koukal: „No a pak?“
„Co pak?“
„Co potom sakra!“
„To nám řeknou až to zapípá.“ řekl Tarzov a opřel se do křesla.
Na okno dopadaly nažloutlé kapky a jejich zvuk přerušoval dlouhé ticho. Spaniel se poškrábal na zátylku a vytáhl zapalovač a přecvakával uzávěrem.
CVAK! CVAK!
„Takže zas nic nevíš.“ konstatoval.
CVAK!
„Ne.“ přiznal Tarzov, zazubil se a v tu chvíli mu doprostřed čela přistál otevřený zapalovač.
Odrazil se a spadl na zem.
„Ty tupče! Podívej se jakou tam vod toho mám díru.“ skuhral Tarzov.
Spaniel se beze slova natáhl pro zapalovač, vstal a poodešel ke dveřím. Tarzov chvíli hořekoval nad smrtelným zraněním, ale pak se vrátil k očišťování revolveru. Hned při prvním pohybu mu přesně doprostřed čela znovu přiletěl zapalovač.
Spaniel se začal nezadržitelně řehtat a uhnul zpátky letícímu zapalovači. Tarzov neměl čas nadávat, protože se na konferenčním stolku rozpípala černá krabička.
Očekávaný signál.
Oba se zvědavě otočili, když se do prostoru promítla úzká postava, doprovázená bzučivým zvukem. Obraz muže nabral na mohutnosti, roztáhl se přes celou místnost a zase se smrsknul. Jen pár tenkých paprsků skenovalo rozmístění nábytku.
Postava na stole se pohnula a opatrně seskočila na podlahu. Muž s krátce střiženými vlasy a čistým módním oblekem se postupně z plně modrého změnil na normálně vypadajícího tvora mnoha barev. Vypadal úplně jako člověk nebo jako zdařilý konstrukt, až na dvojici bílých chapadel, která vycházela z jeho zad a velmi pečlivě je obepínala zadní část obleku.
„Zdravím vás pánové.“ řekl uhlazenou obchodní tvorštinou a uklonil se.
Obraz byl dokonalý. Kdyby neviděli přenos dat, věřili by, že je tu s nimi fyzicky.
„Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se ...“ řekl a následovala krátká sestava znaků a tvarů tvořená dlouhými chapadly nad jeho hlavou. „Což znamená Dvě růže. Jsem hlavním tajemníkem pana ...“
Opět následovala mnohem delší sada znaků a symbolů provedených precizně bílými chapadly. Na Spanielův tázavý pohled odpověděl Tarzov znuděným pokrčením ramen.
„Tedy Ten, který vidí,slyší a sytí nehodné barbary, který je ...“ několik znaků „Naší ... spolu s ... tvoří tu ..., tedy nejznamenitější a ...“
„Mluv normálně ty hmyzožroute!!“ vybuchl zoufalý Spaniel, který nevydržel sledovat tu tupě nehybnou protáhlou tvář, zatímco ubíhaly minuty gestikulací spojené s lepkavým čvachtáním chapadel.
„Jebne mě!“
Dvě růže očividně dotčen povzdechl nad nevychovaností nehodných barbarů a rezolutně se ke Spanielovi otočil zády. Dál se hodlal bavit jen s tlemícím se Tarzovem, ale používal jen mluvenou tvorštinu.
Lidské hlasivky by nikdy nedokázaly tak precizně imitovat tóny a delikátnost vibrací, kterou před nimi předváděl jejich zaměstnavatel. Další důkaz toho, že to byl jen obraz.
„Nuže, přejdeme k dohodě.“ usnesl Dvě růže.
„Chlapákuvelkákládo, věřím, že s vámi se domluvím lépe.“ oslovení vyslovil nejistě normálním jazykem lidí.
„Rozhodně.“ usmíval se Tarzov a s pobavením sledoval kypícího Spaniela.
„Ten který vidí, slyší a sytí nehodné barbary vás najal do služeb firmy Pro lepší život. Avšak!“ vztyčil prst a chapadlo. „Je vaší nevyhnutelnou povinností nikdy nespojovat tyto dva pojmy dohromady. Za jakýchkoli okolností.“ zdůraznil.
„Samozřejmě.“ odvětil Tarzov a ignoroval Spaniela, který potichu parodoval jeho podřízené přitakávání.
„Budete vystupovat jako zástupci firmy Pro lepší život.“
Spaniel pozvedl obočí a zpoza černých brýlí nevěřil, co slyší. I Tarzov se podivil: „Jako zástupci?“
„Ano. Setkáte se s našimi klienty. Jednejte v jejich prospěch, veškeré nabídky odsouhlaste.“ Dvě růže pohrdavě kývnul na Spaniela a řekl Tarzovi: „Veškerá jednání budete řídit vy, Chlapákuvelkákládo. Setkání s klienty je za minutu v zasedací místnosti.“ řekl a ukázal, kterým směrem je místnost.
„Po všech dohodách je zabijte. Všechny.“ chapadla udělala několik zvláštních gest. „Peníze už máte ve svých účtech.“
„Chlapákuvelkákládo, ... (sada gest označující jméno Dvě růže) se s vámi loučí.“ váhavě se pootočil na Spaniela „I s vaším nevychovaným kolegou Pochčilspodky.“ řekl s mírnou úctou a jeho obraz zmizel.
Tarzov zadržoval smích a snažil se nedívat na Spaniela, který se pokoušel pochopit co to mělo znamenat.
„Co to sakra...?“ začal Spaniel.
Tarzov vykročil ke dveřím: „Je to sice otrava s nima nejdřív mluvit, ale peněz za to bude dost.“
„Proč ti tak divně říkal?“ ptal se Spaniel.
„Musel sem mu říct ňáký jména, vyžaduje to jejich tradice.“ bránil se Tarzov.
„Jasně, to ti tak žeru. Ty seš Chlapákvelkákláda a já Pochčilspodky. Vsadím se, žes je vymejšlel celej cyklus.“
Tarzov zkontroloval revolver typu Hack&Shoot a otevřel dveře. Snažil se držet koutky při zemi.
„Netlem se tak!“ hrozil Spaniel.
Vyšli do oslnivě osvětlené chodby a zamířili po pravé ruce k nedalekým dveřím od zasedací místnosti.
„Takys mohl vymyslet něco lepšího.“ zabrblal Spaniel.
Stěny byly zářivě bílé a podlahu pokrýval narudlý koberec. Spaniel šel za Tarzovem a s odporem si všiml, že koberec je poset ve vzorku záplavou různých opakujících se brouků.
„Hej Tarzi.“ strčil do něj Spaniel hlavní zbraně.
„Hmm?“ kývnul Tarzov, hlaveň zbranně stále přitlačenou mezi lopatkami.
„Co kdybych se menoval Střelildozad a ty Zhebnulvchobě?“
„Ha-ha-ha, moc vtipný.“ řekl Tarzov, ale úsměv ho přešel. „Přestaň blbnout.“
„Nebo třeba Utrhkule a moje oblíbené Omráčilktyčcepřivázalaodpalovalkusytělazdálkyjenpárcentimetrůodpalcůnanohouažkešpičcenosua...“
„Nechals tam zapalovač.“ přerušil ho suše Tarzov.
„Kurva.“ vyhrkl Spaniel a běžel zpátky.
Tarzov zavrtěl hlavou a ohlédl se. Uviděl jen holý, lesknoucí se zátylek. Pak Spaniel zmizel v místnosti.
Tarzov došel ke dveřím, kde mělo proběhnout setkání. Sice nevěděl, co bude říkat, ale bylo mu to jedno. Když se něco pokazí, tak je prostě zastřelí. Na to poklepal revolver v kapse a otevřel dveře.
Vstoupil.
Uvnitř už někdo byl.
Tarzov s podivem pohlédl na čtveřici, která ve stoje čekala na jeho a Spanielův příchod. Čekal uťáplé, nevýrazné obchodníčky, ale stál před ním jeden vyzáblý nomád, nechutně svalnatý člověk a dva sice nenápadní, ale smrtelně nebezpeční konstrukti. Málokdo by poznal, že to nejsou lidé.
Všichni vypadali spíš jako žoldáci, než jako obchodní partneři.
„Zdravím posla Toho který vidí, slyší a sytí nehodné barbary. Mám pro něj zprávu.“ ozvalo se hlubokým hlasem zpoza vysokého křesla.
Na Tarzova se spolu s křeslem otočil ten nejmenší člověk, jakého kdy viděl. Alespoň to co uviděl jako první naznačovalo, že jde o člověka. Po pečlivějším pohledu šlo rozpoznat, že malé lidské tělíčko je posazeno na několika kloubových končetinách, podobných nohám pavouka, akorát z masa a kostí. Tvor měl malou lidskou hlavu a dvě mohutné paže pevně omotané černou látkou. Tarzov už takový druh viděl, ale zarazila ho obrovská zbraň s několika hlavněmi, která na něho bez zachvění mířila.
Trvalo tři výstřely, než se Tarzov vzpamatoval a vyběhl pryč do chodby. Matně si v rychlosti vybavil obraz nomáda se zaklapnutým hypohledím, který se svižně natahoval po klávesách u pasu, hory svalů tahající nějakou velkou a tupou palici a odlesky očí konstruktů, kterým se v rukách objevily stejně tmavé pušky.
Běžel chodbou a sahal pro revolver. Za ním burácela obrovským hlukem zbraň Pavoučníka, jak si ho Tarzov pojmenoval. Jeho zbraň rvala z tlustých stěn kusy zdiva velké jako celá pěst. Když se před Tarzovem objevila jedna z děr, skočil na zem. Jak dopadl na koberec, upustil revolver. Pavoučníkův kanón náhle ztichl.
Něčí ruce Tarzova zatáhly do místnosti. Byl to Spaniel. V puse držel právě zapálenou cigaretu a tázavě na něj hleděl i přes to, že mu oči zakrývali černé brýle.
Tarzov vyskočil na nohy a nadával.
„Kurva! Proč nikdy nejseš tam, kde se začne střílet?!“ zaječel.
Spaniel se zatvářil dotčeně a zeptal se: „Seš si jistej, že jsi souhlasil se všema jejich požadavkama?“
„Žádný nevznesli!“ Tarzov sáhl po revolveru, ale ten zůstal ležet v chodbě. „Co máš za zbraně?“ zeptal se naléhavě.
Spaniel mu ukázal dvojhlavňovou pušku. Raritní model, starý víc než oba dohromady. Tarzov čekal na další, ale nic dalšího nepřišlo: „To máš jenom tohle?!“ zakřičel, protože se kanón znovu rozbouřil.
„Jo... ještě k tomu mám jenom dva náboje v komorách.“
„COŽE?!“
„Psals, že to bude pohoda.“ bránil se Spaniel.
Tarzov mu nadával, ale nadávky nebyli přes rachot slyšet. Podlaha se začala otřásat dupotem. Tarzov Spanielovi vytrhl pušku z ruky a otočil se ke dveřím. Do nich v tu chvíli vpochodovala hora lidského masa a svalů, třímající v prackách masivní palici velkou skoro jako Spaniel.
Tarzov namířil na vzdálenost ruky dost snadno a od pasu vystřelil. Zmáčkl jednu ze dvou spouští a zubatá tlama toho obra se rozprskla po pokoji. Spaniel uhnul padajícímu tělu a Tarzov zmizel ve dveřích s puškou a jediným zbývajícím nábojem. Kanón zase ztichl.
Tarzov mířil puškou do chodby prošpikované skrz naskrz stovkami děr a mezi odštěpky na zemi sledoval zaprášený revolver. Když byl od něj jen několik kroků, objevil se před ním nomád a jeden z konstruktů. Tarzov neměl dost času. Konstrukt už měl zvednutou zbraň u oka a nomád zuřivě ťukal do kláves.
Tarzov vystřelil.
Snažil se trefit konstrukta, ale kulka ho minula na délku paže. Proletěla mu neškodně kolem sluchových obvodů a s cinknutím zavadila o nomádovo hypohledí.
Chodbou se do vzdálenosti několika kroků od nomáda zhmotnil proud praskající energie, nepochybně určený k rozpůlení Tarzova, který stál bezpečně z jeho dosahu. Proud energie našikmo proletěl konstruktem a z těla mu utavil pruh kovu, kostí i pušku.
Jeho tělo spadlo ve dvou seškvařených částech na zem a přestalo fungovat. Otřesený nomád nestihl zformulovat další útok, i když prsty ťukal do kláves jak nejrychleji mohl.
Tarzov k němu přiskočil a zarazil mu hlaveň pušky pod bradu, až mu vylezla na druhé straně.
Vrátil se pro revolver a uviděl, jak Spaniel pozadu vychází z místnosti a cosi za sebou táhne. Tarzov neměl čas, ale kdyby ho měl, zavrtěl by hlavou a zanadával by si.
Pochčilspodky. proletělo mu hlavou.
Ze dveří zasedací místnosti vyšel druhý konstrukt, k nerozeznání od prvního a hned začal střílet.
Stačil vystřelit několik kulek. Pár jich protrhlo Tarzovův kabát a dvě ho zasáhly do plátů na hrudi. Pak zmáčkl spoušť a se zvukem revolveru, který dodával pocit zadostiučinění, ustřelil konstruktovi horní čelist a další kulkou důležitější pravé koleno. Nespletl se, řídící obvod byl přesně tam.
Konstrukt se nečině sesypal jako hromada šrotu.
Tarzov odkopl tmavou konstruktovu pušku a s výdechem vskočil do místnosti.
To byla chyba.
Už v letu uviděl, jak se kouřící hlavně Pavoučníkova kanónu dávají do pohybu. Rány jako při přejetí nákladním vznášedlem ho v tu chvíli zasáhly čtyři.
Jedna do hrudi a tři do ramene.
Hodilo to s ním o stěnu místnosti a vytočilo do akrobatické spirály s několika vruty. Cítil, jakoby mu někdo chtěl vyrvat ruku z ramenního kloubu.
Dopadl s oslepující bolestí na zem a upustil revolver.
Pavoučník zastavil střelbu a došel k němu. Jeho kloubové nohy vydávaly při každém kroku praskající šramot. Dramaticky se nad Tarzovem sklonil a nacpal mu jednu z hlavní pod nos.
Tarzov těžce oddechoval.
„Vyřiď Tomu který vidí, slyší a sytí nehodné barbary, že nikdy nebudeme žrát náš vlastní druh! Jako že se jmenuji ...“ uťal slova a začal předvádět sérii gest pomocí většiny svých končetin, včetně celého trupu.
Tarzov viděl, jak se za Pavoučníkem objevil Spaniel. Byl rudý ve tváři a zatínal zuby.
Ve vteřině se před Tarzovem změnil mnohonohý tvor ve špatně uklizený skládací stolek s rozlitou polévkou. Zbyly z něj jen dva páry kloubových noh a zbytek se rozprskl pod dopadem obrovské palice, kterou za druhý konec svíral Spaniel. Hlavně kanónu se na zemi ještě roztočily, ale křeč, která svírala prsty utrhnuté paže rychle ustoupila.
„Kdyby ses menoval třeba jenom Pochčilspodky, byl bys živej.“ pronesl vesele Spaniel směrem ke zbytkům Pavoučníka.
Spaniel se opřel o palici a spokojeně sledoval zasedací místnost, ve které nic nezůstalo celé. Ze stěn i stropu vyseli kusy zdiva a kusy masa. Ani nábytek neodolal náporu širokých kulek.
Tarzov shrábl revolver a zamračeně se zvedl. Podíval se skrz rozbitou čočku brýlí na Spaniela.
„Co je zas?“ ptal se Spaniel.
Tarzov se beze slova vydal pryč. Spaniel se chvíli rozhlížel, pokrčil rameny a popotáhl z ještě nedokouřené cigarety. Nakonec ji zahodil a vyšel zpátky do chodby.
Tarzov překročil kusy konstruktů i tělo nomáda a došel do místnosti, kde původně čekali. Potřeboval si na chvíli sednout. Uvnitř už čekal Dvě růže.
„Vidím, že jste splnili vaši část dohody.“ řekl při pohledu na Tarzova.
Ten přikývl, sesunul se do křesla a odhodil rozbité brýle.
„Dobrá.“ usmál se Dvě růže. „Teď vám tedy doopravdy pošleme peníze.“ řekl jakoby pobaveně, přešel k zařízení na stolku a něco na něm zmáčkl. Chvíli čekal na odpověď.
„Hotovo. Firma Pro lepší život se s vámi tímto vyrovnala a nepotřebuje žádné další služby. Chlapákuvelkákládo, loučí s...“
Jeho tělo a chapadla se natáhly a uhly někam na bok. Střed trupu proťala zkrvavená palice. V mžiku ležel Dvě růže na zemi a vytékala z něj černozlatá tekutina.
Tarzov nechápavě civěl na Spaniela, který právě na místě rozmázl jejich bývalého zaměstnavatele.
„Ten první měl pravdu, přece nebudem žrát jejich druh.“ odpověděl rozpačitě Spaniel na Tarzův pohled.
Tarzov protočil panenky.
„Měl by ses na pár dní přejmenovat na Vyměňvobvaz, kámo.“ utrousil Spaniel a poškrábal se na zátylku. Opatrně opřel palici o stěnu a zkoumal chapadla na zemi. Vytáhl z kabátu svoji dvojhlavňovou pušku a otřel ji.
„Stejně se měl raději menovat Dvě chapadla... dávalo by to větší smysl.“
„Pročs to udělal?“ zeptal se naštvaně Tarzov.
„Dyť,...! Pro lepší život?“ zkusil Spaniel.
Tarzov zavrtěl hlavou. Spaniel přešel k oknu a vyhlédl ven. Přestalo pršet, ale nad střechami se stále převaloval nažloutlý mrak.
Spaniel vytáhl novou cigaretu a zapalovač.
CVAK!
Zapálil si.
„A mimochodem.“ procedil skrz rty svírající cigaretu směrem k Tarzovi.
Ten se podíval na lesknoucí se zátylek a hromadu rozcuchaných vlasů.
„Sem si myslel že je to jenom vobraz...“

//