Armády tří stran

Po prvním příběhu mi běhal mráz po zádech. Muž, který mi jej vyprávěl se spokojeně usadil a já mu dal další část ceny, na které jsme se domluvili. Pochválil mou trpělivost a řekl, že jsem připraven na další příběh, ze stejného světa.
(Stáhnout v .pdf nebo číst v .pdf)

//

Jsou všude. Na zemi i ve vzduchu, čekají na to, až jim podlehnu. Armády tří stran stojí proti sobě a já mám pocit, že nepatřím ani k technikům, ani k organikům, dokonce ani k mým vlastním druhům. Metapsychikům. Zemi pokrývají zvěrstva, stejně jako se mrtví zahalují rubášem. Nikdo nevyhraje, to vím jistě.

Vojáci postavení v řadách čekají na slávu, zatímco generálové je hází do nenasytné jámy sváru. Jedna velká lež následuje jedno malé tajemství...

Všichni odkrýváme vnitřnosti naší planety jen proto, abychom jimi mohli zatřást před zrakem nepřítele jako trofejí. I moji druhové se dopouštějí takového zvěrstva... a já musím také...

Muži chtějí bojovat. Ti co přežili chtějí ukrást své životy z drápů velení. Nestvůry se skrývají v noci a vojáci... ti se chtějí uzdravit.

To co se musí stát není v možnostech jednoho. Ani ten nejsilnější nic nezmůže. Řešení je v nás všech. Není rozdílu mezi techniky, organiky ani metapsychiky. Touhu překovat samotnou přírodu a dávné bohy ve stroj, lze porazit jen vytrvalostí a hlavně počtem...

Slyším je když chodím, spím nebo když bojuji. Těžko bych popsal člověku jaké to je, být na bojišti a přitom stát opodál. Rány chytá moje mysl a ne moje tělo. Boly mysli jsou však mnohdy ukrutnější, než si dokážeš představit.
Slyším je i teď.

„Kde jsi vojáku? Schováváš se před velením. Sám na vlastní pěst. Copak ty víš, na kterou stranu se postavit?“
„Nechtě mě!“ vyslal do prostoru a pokračoval v psaní.

Ano, schovávám se. Odmítl jsem poslechnout. Odmítl jsem zabít. Našel jsem mladého technika. Utíkal před strachem a bolestí do trosek dávné civilizace. Našel jsem ho tam a nechal ho žít. Vzal jsem si jen jeho zbraň.

Technici používají chladné kovové zbraně, které vystřelují kousky dalších kovů. Mám ji sebou. Je zvláštní, jak je lehká a těžká zároveň.

„Vojáku, víme kde jsi. Proč se schováváš?“

Nenávidím to slovo... Voják a to jsem dřív nenávisti nebyl schopen.
Vím, kdy přijde čas.
Už za pár chvil.
Nedokážu tomu odolat.
Musím...

Nad polem posetým mrtvými se rozletěl zvuk výstřelu. Z jedné hromady těl se zvedlo hejno živých tvorů. Někdo jim přerušil hostinu.

„Vojáku? Co jsi to udělal? Proč jsi se postavil na opačnou stranu hlavně?“ posmíval se hlas.

Nikdo neodpověděl.
A hejno se začalo pomalu vracet...

//