Osm set těl

Druhý příběh jsem nedokázal v tak krátké době vstřebat. Až po mnoha probděných nocí jsem pochopil hloubku jeho sdělení. Muž, který mi právě dovyprávěl druhý ze tří domluvených příběhů, mě nenechal odpočinout a hned začal dalším. Jeho tvář ozářil záchvěv světla z útrob Džifského trhu. Tehdy jsem chtěl odejít. Dnes bych zůstal o mnoho déle...
(Stáhnout v .pdf nebo číst v .pdf)

//

Všude byl cítit pach oleje a detekčních tekutin. Skupinka mužů zkoumala ohořelé tělo za sklem, skrz které nedokázali rozeznat, zda žije nebo se zmítá v křeči. Ruce a tváře měli poškozené stejným způsobem, jako bylo to tělo opálené. Jen v menší míře.

Před každým z nich stála káď s detekční tekutinou. Kádě byly napojené na trubice, které končily v opuchlých otvorech těla. Každý z mužů sledoval jinou část a každý čekal na to, až ta jeho káď začne reagovat. Pravidelný klapot pístů a šum uvolněného vzduchu odkrajovaly čas.

Chodbami okolo nich se rozezněl zvuk, který pronikal až dovnitř smyslového ústrojí. Nikdo nespustil oči z kádí. Ani je nenapadlo, že tělo za sklem sebou trhá už jen při titěrných zlomcích takové intenzity zvuku. Napadlo je však, že se za nimi řítí baron Bentley.
„Už jen pár kroků vaše excelence.“
„Mám přímý rozkaz od Bentleyho! Plýtvejte mým časem o chvíli déle a rovnou si můžete hledat práci v dílně.“ hřímal masivní muž chodbou a sál pot ze svého čela špinavým hadrem. U každého ze světel na stěnách skousl hadr mezi zuby a vycucal co se dalo.
„Ano excelence, jistě... už je to jen pár kroků, tam, podívejte.“

Průvodce nadšeně ukazoval do dlouhé chodby, která ústila v širokou halu. Byla delší, něž kam oba dohlédli. Nízký strop a jednoduché oddělovací stěny byly vytesány přímo do horniny, ale veškeré potrubí, rozvody, skla a přístroje byli původem od techniků.

Vyslanec barona Bentleyho, jeho excelence Opá, viděl nekončící skupinky holohlavých mužů, kteří stáli vesměs v pravidelných řadách u začouzených skel a nehýbali se. Žádný se neotočil. Nikdo ho neuctil. Jeho excelence Opá se cítil uražen. Už se chystal zařvat na průvodce, ale ten jej nenechal mluvit.
„Vaše excelence, nemohou vás uctít, neboť usilovně pracují.“
„Tihle že pracují?! Zbláznil jste se snad? Nehýbou se, nic nevyrábí!“ brunátněl vyslanec. Několik mužů sebou trhlo, ale nikdo neuhnul pohledem od kádí. Sebemenší nepozornost mohla způsobit katastrofu.

V nejbližší skupince sedmi mužů začal nad pachem detekčních tekutin převládat zápach potu a strachu.
„Vaše excelence, musím vám připomenout, že tohle není jednoduchá továrna, ani dílna! To co dělají, dělají z dobrého důvodu, který může mít pro techniky neskutečnou hodnotu.“
Vyslanec Opá napůl zlostně, napůl přesvědčeně zavrtěl hlavou. Přestal funět a přikročil ke skupince sedmi. Vypadali jak omráčení výpary horka, které unikaly z trubek nad jejich holými hlavami. Muži byli oblečení jen do pasu a na každém z nich bylo poznat, jak mají poškozenou kůži. Jeden z nich měl hruď téměř černou, pokrytou šupinami a otevřenými rankami špatně hojícího se masa. Nehledě na bolest, kterou muselo způsobovat horko se muž ani nehnul.

Průvodce stál vyslanci po boku a hlasitě oddechoval. Zcela fascinován sledoval trhavé pohyby těla za sklem.
„Co je to?“ vyštěkl vyslanec Opá netrpělivě.
„Vaše excelence, to je člověk, jeden z nás. Technik, jako vy nebo já.“
„To vidím“ odsekl vyslanec Opá a znovu si otřel pot z čela jen proto, aby ho hned dostal zpět do těla.
„Jeho tělo je pod vlivem bolesti. Fyzické, psychické, ale i chemické.“ popisoval průvodce.
„Chemická bolest?“
„Jedy a substance na organické bázi dokáží trávit na mnoha úrovních. Souhrnně je všechny označujeme jako chemické vrstvy. I psychická úroveň funguje na základě těla a tudíž má základ v chemických vrstvách.“ vysvětloval průvodce a nespouštěl pohled z polomrtvého za sklem.
„Co je tohle za frašku? Nesnažte se mi tady vnutit názor na fungování těla. Nic o tom nevíte! Co metapsychická bolest, jak tu vysvětlíte dle vašich chemických blábolů?!“
Průvodce zavřel oči a otočil se: „Vaše excelence, nejsem vzdělaný, tak jako vy, ale snad brzy poznáte, jak jsem to myslel... Bude lepší ukázat vám to. Určitě lepší než abstraktní slova.“

Vyslanec Opá na něj zavrčel a pomalu se vydal dál do místnosti. Masivní, ale tenké boty ho škrtily a pod vrstvami oblečení se potil. Prošli kolem několika dalších skupinek stejně poškozených mužů, až se zastavili u jedné z nich. Nebyla ničím odlišná. Mužů bylo ve skupince o několik víc, ale situace byla stejná. Sklo, kádě, muži a tělo za sklem.

Vyslanec Opá ztrácel velmi rychle svoji trpělivost. Rozhodl se, že baron Bentley nebude s touhle továrničkou spokojen. Děj se co děj, tuhle horu zničí. Můžou ho ohromit, ale vyslanec Opá se už rozhodl. A tak se i stane.
„Tenhle muž, vaše excelence, již není normálním technikem.“ naklonil se průvodce k vyslanci. „Je to organik.“ vydechl s posvátnou úctou.
Vyslanec Opá se zamračil a snažil se prohlédnout začouzeným sklem. I přes své stanovisko se podivil nad skutečností, že si tahle malá továrnička dovolila zajmout organika. Riskovali tím svoje životy a životy svých dělníků.
„Mimo to, že jste se dopustili ilegální činnosti, není na téhle frašce nic zajímavého.“ vyslanec Opá se odklonil od skla a zabodl svůj pohled do průvodce. „Dřív jsme jich pozabíjeli stovky tisíc. Rychleji a bezpečněji, než je schovávat v továrně a mučit.“ zavrčel.
„Vaše excelence, vy to nechápete!“
Vyslanec Opá si utřel pot a znovu zopakoval sací cyklus. Měl chuť rozmáznout toho otravného skrčka pár údery honorifikační tyče, kterou měl u pasu.

„My je nemučíme, my experimentujeme! V téhle hale je přes osm set těl, která jsou napojena na detekční tekutiny. Sleduji je tisíce našich mužů a žen. Už několikrát se nám podařilo uvolnit tolik motorové energie, že jen její silou zmizely kusy skály, tělo i všichni pozorovatelé.“ snažil se vysvětlit.
„Chlape!“ vyslanec Opá ho popadl za krk a přiblížil se svým upoceným tělem na vzdálenost několika palců. „Osm set těl!? Kolik z nich jsou organici?“
„A-a-asi sedm set dvacet dva, vaše excelence.“
Vyslanci Opá se zatmělo před očima. Zíral na vrásčitého průvodce a vstřebával to co mu řekl. Dvacet nezvěstných organiků znamenalo brutální nucené represe. Za těmi skly je tolik polomrtvých těl, a každých padesát by vyvolalo válku. A na tu technici nejsou připraveni. Alespoň prozatím... napadlo vyslance.

„Jsou mrtví, nebo jen v bezvědomí?“ vyštěkl vyslanec Opá.
„Ani jedno, vaše excelence.“
„Takže je můžete poslat zase tam, odkud jste je vzali, že ano?“ řval.
„Ale vaše excelence, kdybychom je odpojili od přístrojů, jejich těla přestanou fungovat.“
„Zhorojče!“ zanadával vyslanec Opá a odhodil průvodce vztekle na zem.
Baron Bentley o tomhle nemůže vědět. Přece by ho sem neposlal, kdyby věděl, že tady schovávají tolik důkazů. Zhorojové! zařval v duch, zatímco se řítil pryč z haly. Musí se dostat zpět k baronovi.
„Sedm set organiků! Do horoje, takovej masakr. Kdo to bude uklízet?“ breptal si sám pro sebe a otíral si pot. Kdyby nebyl pod vlivem aktivních olejů, omdlel by.

Už byl skoro zpátky u první kóje s tělem technika, když ho zalila oslnivá záře. Hala ztichla a on tvrdě narazil bradou o hrbolatou zem. Jako první ucítil pach spáleného masa, pak až uslyšel zmatek a rámus, který v hale rozezněly kusy padajících kamenů, skel a zbytků těl.
Zrak, chuť a bolest se vrátily ve stejnou chvíli. Někdo mu pomohl na nohy. Bylo jich kolem něho víc.
„Co se stalo?“ zachroptěl.
„Zase se to stalo! Zase vybouchl.“ řval mu nadšeně do ucha jeden z mužů.
„Muselo to být někde blízko!“ zařval jiný.
„Dělejte, musíme zjistit, kterej z těch parchantů vybouchl a jestli to někdo přežil.“
„Nic takovýho. Jdu pro data, za životy druhejch ti nikdo nezaplatí. Tlusťocha tady nechte!“

Vyslanec Opá se pokusil sednout, ale kombinace adrenalinu, olejů a olejových substrátů, které vylučoval potem, mu proletěla tělem a posadila zpět na zem.
Několikrát sebou cukl. Přestával kontrolovat pohyby končetin. Oči, jakoby mu chtěly vyskočit z lebky, naposled vědomě zaostřily na nový zdroj světla.
Na další výbuch.
Pak už přestal vnímat a jeho tělo se zmítalo ve vlnách záchvatu a něčeho, co ten otravný průvodce nazval „motorovou energií“...

//