Odběhnout tak
od nároků konstruktů,
od průmyslových čoček,
od kroků za mřížemi.
Odběhnout a nevyprávět,
nevzpomínat, ani
nezapomenout
To bych si přál,
zas poznat nic.
V té mlze vzniku,
kde nevědomost plodí
nové,
prázdné je tam správné
neb naplnit jej,
je logickým vývojem
lidskosti.
Než jsme se začali zajímat o to, co se děje za hranicemi měst, bylo vše ztraceno. Tedy, ne že by se o dění, které naznačovalo paradigmatické změně přírodního rytmu a klimatických podmínek, nezajímali, to ne. Jenže celá ta věc byla jaksi vzdálená od běžného života. Tolik informací a tak málo času...
Varování a moudré hlasy těch, kteří měli oči otevřené, se nikdy nedostaly do sféry veřejné diskuze. Tedy do veřejné diskuze, která by měla nějaký efekt.
Náhlý vzestup cen potravin, materiálů živočišného původu a běžně dostupných surovin mnoha kategorií, byl jedním z ukazatelů toho, že za hranicemi překotně rychlého obchodu, směnou a službami, leží blížící se změna. Změna.
Prostor za hranicí, protkaný dálnicemi začala obsazovat poušť. Nečekanou rychlostí a ze všech stran. Z kontinentu plného písku, prázdného od dob prvních civilizací, přišla pohroma. Desertifikace pokračovala vražedným tempem.
Někteří hledali spásu ve fikčních světech knih, her a příběhů, jiní dali přednost alkoholu, drogám a závislostem na čokoládě. Většina hmotných věcí ale stejně došla. Někteří hledali vykoupení ve víře ve víru. Od znovu obnovených snah o vykonání bizarního rituálu deště na střechách mrakodrapů, až po altruistické sebevražedné akty spojené s přípravou ke kontrolovanému kanibalismu.
“Naložte mne do láku přátelé a žijte déle,” prohlásil první z dobrovolných sebevrahů.
Vědci, ještě předtím, než se uložili ke spánku, zformovali výzkumnou expedici s cílem prozkoumání pouštního kontinentu. Vybaveni nejmodernější technologií a nejcitlivějšími přístroji se vydali odhalit příčinu prudké desertifikace, pokud tedy vůbec nějaká existuje.
*
CÍTÍŠ, jak se pod námi chvěje země? Jak zrnka písku sténají pod kopyty tvých rezavých nohou? Dýchám gumovou trubkou od filtru na mých zádech.
Máš radost? Stejně jako já? Radost z toho, že Slunce praží na nosítka z tyčí, na solární panely na nich poskládaných? Díky Slunci mohou tvoje nohy jít příteli. Díky Slunci mohou naše plíce dýchat. Copak bys neměl vykračovat radostným krokem, když může naše mysl žít?
Já vím, já vím co si myslíš. Vždyť Slunce nás spálilo, pomohlo horám písku zasypat města a dávno předtím vysušilo řeky. Ale teď jsme tu my. A když jsme tu my, není tu smrt. On/a/o nepřijde... alespoň ne dokud na nás bude svítit Slunce, dokud bude napájet tvé nohy a filtr.
Jsi dobrý přítel. Stále jdeš a nezastavuješ se. Kráčíš mezi kamením. A Bůh bzučí, neustále a přes celou noc. Pomalé cvakání se stalo mým světem. Přestane-li, přestanu já.
Kůň pohodil hlavou a zafrkal přes průduchy v gumové masce.
Ty taky, můj příteli, ty taky. Slunce zapadá za chvíli. Zastavíme.
Až zem zchladne,
až žár zmizí,
až zem zchladne,
až žár zmizí.
Potom přestaneme,
alespoň na chvíli,
kráčet...