Spaniel & Tarzov - Netradiční zakázka

Práce je málo a pro dva nájemné žoldáky, kteří balancují na hraně ilegálních a ne zrovna oficiálních transakcí, ještě méně. Spaniel a Tarzov proto musí přijmout typ práce, který by mnozí označili za čestný způsob výdělku. Tito žoldáci ale nejsou zvědaví na cokoli co je čestné a hlavně zdlouhavé...

//

Vyšel ven z prodejny hypo-přístrojů a snažil se schovat do kabátu. Ve světle lamp nervózně očekával příjezd ochranky. Počítal, že bylo kolem poledne, ale tady svítily lampy jen mírným nočním světlem. Mobilní plošina byla prázdná, občas ji však někdo použil k přestupu na jinou. Vrčivý lomoz otáčejících se ramp pravidelně odtikával a s každým cyklem ukrajoval kousky času, stejně tak, jako nůž odděluje kousky chleba. Pravého chleba, ne umělého.

Muž, který se schovával do stínu, pro to měl dobrý důvod. Neobjednával by si předraženou ochranku pro nic za nic. Dree, tak se jmenoval, byl obchodníkem na černém trhu. Tryskal stejně jako tisíce dalších v podvodních kanálech. Tryskat je výraz, který se používal během vodních krizí a přetrval jako označení nelegálního obchodu.
„Připadám si jak… maso na háku…,“ zabrblal Dree potichu. Pevně přidržoval klopy hnědého kabátu, který si vzal ve spěchu z pracovny. Naštěstí v něm byla krabička doutníků, těch nejdražších. Mohl si je dovolit, protože přijal práci od Jacka, toho ignoranta, který ho dobře zaplatil, ale nesdělil mu, jaká nebezpečí ho čekají.

„Dva dny! Hergot...,“ procedil skrz sevřené rty. Dělal na tom jenom dva dny a už ho označili za dvanáctku. Nejhledanější kategorii. Firma, u které objednal ochranku, mu vůbec nechtěla vyhovět. Musel přisypat pěkně velkou sumu na misky vah, než se mu podařilo je přesvědčit.
Teprve včera přijal práci. Nasnídal se v Sedmém u Stevie, s marmeládovou koblihou a smaženým vajíčkem se vydal taxíkem do banky a pár hodin potom už letěl z jiného taxíku do žlutošedé mlhy. Taxikář mu jen vmetl do tváře, že ho sledují, a že kvůli tomu nehodlá chcípnout, nic víc.

„Ten hajzl mě vyhodil ve sto patnáctým patře!“ pomyslel si. O pár pater výš a biopole, které ho zachytilo, by nakrájelo jeho tělo na pravidelné hranoly. Naštěstí ho zpozoroval čistící konstrukt a vypustil ho, jako pavouk mouchu, ze své sítě. Označen za „biodpad“ skončil v kontejneru čističky.
„Pořád cítím ten smrad,“ napadlo ho. Bylo mu docela chladno. Ve spodních patrech nebývá dost energie.
„To seš ty?“ ozvalo se za ním a ucítil tlak v zádech. Dree strnul a představa roztříštěného těla s obrovskou dírou na spodní straně páteře mu proběhla hlavou. Pomalu zvedal ruce. Na zbraň v kabátu úplně zapomněl.
„Spanieli, nech toho,“ ozval se z druhé strany jiný hlubší hlas.
„Co je?“ ozval se Spaniel podrážděně. „Sranda, ne? Dyť je to takhle vždycky, tak proč to měnit?“
„Jasně, ale teď děláme pravej opak. Chápeš?“
Dree se snažil uklidnit a pomalu se otáčel. Zbraň mu přestala tlačit na záda a nechala po sobě tři bolestivé otlačeniny.
„Ty seš ta dvanáctka?“ zeptal se hlubší hlas.
„Ano,“ polkl Dree. Před něj se postavil muž ve staromódním saku a kalhotách z černé látky. Před jedním okem měl černou čočku ve stylu historických monoklů. Obroučka vedla někam do krátkých vlasů. Masivní krk prozrazoval vypracovanou postavu, skrytou pod škrobenými šaty.
Podal mu ruku a odkryl dvě řady zubů v přehnaném úsměvu: „Tak my tě budeme ochraňovat. Tarzov.“
Spaniel se pleskl do čela: „Ten úsměv sněkde viděl, Tarzi, nebo je to vlastní nápad?“
„Viděl,“ poklepal si na čočku. „A ty bys to měl taky znát. Přece sem ti posílal kurz o komunikaci s klienty.“
Spaniel se nechápavě mračil.
„Kurva Spanieli cos zase dělal celej týden?!“

Spaniel zformoval rty jakoby chtěl vyslovit nevěřícně slovo „týden“, ale nevydal žádný zvuk.
Dree se mezitím otočil dost na to, aby si prohlédl oba žoldáky, které mu poslali. Spanielovi trčely vlasy na hlavě do všech stran neorganizovaným, ale zato originálním způsobem. Tarzov byl menší a podsaditější.
CVAK!!
Spaniel otevřel zapalovač a zapálil si cigaretu. Poškrábal se na vyholeném zátylku, který dodával jeho vzhledu lesk, a potáhl: „Co teď šéfiku?“
Dree se otřásl a zeptal se: „Kde máte vznášedlo? Musíme se dostat na začátek téhle vrstvy, do hotelu.“
„Nemáme vznášedlo, dojeli sme taxíkem,“ odpověděl nevrle Spaniel. „Tarzi? Jako dlouho máme toho šaška chránit?“
„Dva dny.“
Spaniel vyplivl překvapením cigaretu na zem: „Cože? Dva dny?! Tak dlouho nám ještě nic netrvalo...“ Vypadal zděšeně. „Ani ta fabrika!“
„Fabrika,“ zavzpomínal labužnicky Tarzov a rukávem otíral čočku. „To byl aspoň kšeft!“
Dree sledoval, jak se ti dva zapovídali a ztrácel nervy. Hrozí mu smrt na každém kroku a za svoje peníze dostane tady tyhle opice. „Pánové,“ řekl nahlas „na tohle nemám čas. Každou chvíli mě můžou zabít...“
„My taky,“ prohodil Spaniel a odolal pokračovat jen díky Tarzovu nesouhlasnému pohledu.
„Jak jsem říkal... hrozí mi nebezpečí. Doveďte mě k výtahu,“ pohlédl na usmívajícího se Tarzova. „Vy, Tarzove, mě dostaňte bezpečně do hotelu Nebe, pak vás náležitě odměním. Spanieli?“
Spaniel se přestal snažit zapálit další cigaretu: „Hmm?“
„Vás neodměním. A teď jdeme.“

„Jak neodměním?“ vyhrkl.
Tarzov se zubil: „Máš se usmívat jako já.“
„Netlem se tak!“ hrozil mu Spaniel. „Říkám ti netlem se!“
Dree rázně vykročil směrem k okraji plošiny a nechal za sebou dohadující se muže. Ti se vzpamatovali a přidali se k němu.
„Máš nějakou zbraň?“ ozval se Spaniel.
Dree se napůl otočil a přikývl.
Prošli po rampách do vyšších úrovní. Tarzov byl vepředu a vybíral dlouhou ale bezpečnou cestu. Málo lidí, skenerů i konstruktů. Bylo vidět, že ví co dělá. Dree šel pevně, ale uvnitř ho sžíral strach.
„Kam že to deme?“
„Do Nebe, Spanieli.“
„Nevěděl jsem, že jsi věřící Tarzi,“ zachechtal se. „Stejně se tam nedostaneš. Chcípneš, jako každej jinej.“
„To je, Spanieli, podstata Nebe,“ opáčil Tarzov. „Zhebneš a jdeš tam.“
Ušli několik kroků a zastavili se na kraji plošiny, kde mělo za pár chvil projet spojovací molo. Všichni mlčeli.
„Tarzi, příště už žádnej takovejhle job neber,“ vrčel Spaniel.
„Proč?“
„Už by to bylo dávno hotový,“ rýpnul si Spaniel a mířil na záda jejich zákazníkovi. „Jak že se vůbec jmenuje?“ strčil do něj hlavněmi trojbodovky.
Dree se ošil. „Dree, Dree Tapedry,“ vyslovil rychle.
Spaniel se poškrábal na zátylku: „Divný méno.“ Nastoupili na molo.
„Dred...?“ zamumlal Spaniel. „Divný méno.“

//

„Proč si to přijal?“ ptal se Spaniel do nekonečna. „Je tolik lidí, který by jsme vyřešili rychleji a za víc peněz.“
Tarzov otevřel jen jedno oko a snažil se nevnímat Spanielovo lamentování. Musel mu ale dát za pravdu, protože tenhle job byl úmorně zdlouhavý a nudný. Dree Tapedry, jejich zákazník, popocházel po vedlejším pokoji a alespoň tucet krát za hodinu se snažil zkontaktovat nějakého Franka. Jeho dialogy s automatickým přijímačem už slyšeli asi stokrát.
„Zasraná práce...,“ brblal Spaniel. „Není tady ani kurva kábel.“
Tarzov se zachechtal: „Kurva nemá kábel, Spanieli.“
Spaniel zrudnul a vyskočil z křesla: „Do prdele, si myslíš, že mám na mysli kurvu s káblem?! Ne, není tady kábel, kurva! Kábel do datapouště!“
„Klid Spanieli, klid.“ ubral Tarzov a napřahoval ke Spanielovi prázdné ruce. „To byla sranda. Blbej vtip, nic víc.“
Spaniel si povzdechl a vytáhl krabičku cigaret. „Už mám poslední,“ řekl potichu … CVAK! ...a zapálil si zbylou cigaretu. Krabičku zmačkal a odhodil. „Jsem klidnej člověk,“ prohodil mezi obláčky dýmu. „Vážně! Jen se nesmím nudit.“

Tarzov pokýval hlavou na znamení souhlasu a přehodil si nohy, které měl položené na úzkém stolečku uprostřed pokoje. Staré stěny pokrývala bezduchá omítka a místy vykukovaly vybledlé pruhované tapety. Dostali pokoj přímo pod střechou, což znamenalo rachotící randál větráků a výtahů přímo u ucha. Dva pokoje, obývák pro ně dva a ložnice pro Dreeho. Místo bylo zatuchlé a Tarzov se neodvážil vstoupit do koupelny.
„Ten prasor dole by mohl mít kábel,“ napadlo Tarzova.
Spaniel skrčil čelo: „Jakej prasor?“
„Ten recepční,“ mávl Tarzov rukou. „Vypadá jako prase. Půlkonstrukt, aspoň mám pocit. Originál je snad jen ten ksicht.“
„Vážně?“
„Jo. Pravou čočku má umělou, to jsem si jistej.“
Spaniel uznale zabručel a cvakal s víčkem zapalovače.
Z ložnice bylo slyšet rychlé kroky a pípání nějakého přístroje. Pak začal znovu dialog Dreeho a automatického přijímače: „Ano... ne... ne... Dree Tapedry... ne... Dree Tapedry...“
Spaniel protočil panenky a zaklapl zapalovač. „Seru na to. Bez cigaret se zblázním,“ řekl a vykročil ke dveřím. „Deš taky?“
„Ne! Ne... D-R-E-E... T-A-P...“
Tarzov zaťal zuby a přemohl se: „Ne, zůstanu tady s tím magorem. Ještě by ho zastřelil někdo jinej.“
Spaniel se zasmál a zavřel za sebou. Jeho kroky brzo utichly.

Dree pokračoval v dialogu pořád stejným způsobem jako už tolikrát předtím. Tarzov to vydržel ještě pár chvil, pak rázně vstal a vešel do překvapivě čisté koupelny. Přeletěl pohledem malé okno a recyklovač s trychtýřovou nálevkou, který tu byl místo záchodu. Na vrchní straně byl regulátor příchuti.
„Hovno jako hovno,“ šklebil se Tarzov, když přecvakával mezi banánovou a lesní směsí. Nedokázal si vybrat a přestalo se mu chtít.

Z obývacího pokoje se ozval šramot. Tarzov neslyšel jak Spaniel otevíral dveře, ale vyšel z koupelny: „Viděls, co tady maj místo...,“ ruku mu sevřela vystřelovací síť z ohebného kovu a přirazila ho ke stěně, „...hajzlu,“ dokončil bez dechu větu a tahal levačkou Hack&Shoot s revolverovou vizáží z pod kabátu. Stihl si všimnout tří postav táhnoucích svázané tělo Dreeho a dvojice konstruktů s puškami. Pak vystřelil na nejbližšího z dvojice a na jednoho vzadu. Jeden konstrukt s puškou padl k zemi s rozstřelenou čelistí. Tarzov zatínal zuby a snažil se nevnímat ostrou bolest, kterou mu způsobovala síť přišpendlená ke stěně. Vrávoravě balancoval na rozkročených nohách a odolával zpětným nárazům revolveru.

Šest ran padlo a místnost ztichla. Střelba uvolnila zbývající omítku, která v kusech popadala na podlahu a zvířila tak obláčky prachu. Tři chlapi vzadu táhli zmítající se těla a postupovali k velkému oknu. Tarzov nadával a snažil se přebít revolver zubama.
„Souhlasí. Jedna - A vyřazen … potvrzuji Dvě – A funkční. Pebírám velení,“ hlásil konstrukt ploše a sledoval Tarzova, jak zápasí s vlákny sítě. „Dvě – A. Humanoid zpozorován a znehybněn... rozumím.“
Tarzov slyšel matné brebentění komunikátoru, který měl konstrukt připevněný na rameni. Podařilo se mu udržet revolver v zubech.
„Vy tři!“ okřikl konstrukt ostatní, „pokračujte na střechu!“ Otočil se na Tarzova a beze slova na něj namířil puškou. S odporným zařinčením na něj dopadla další kovová síť a revolver ze zubů mu odstřelila někam do koupelny. Monokl mu zůstal zázrakem před okem. Ti tři mezitím protáhli tělo oknem a zmizeli na střechu.
„Ty zmrde,“ procedil Tarzov skrz pravidelná oka sítě, která ho drtila proti stěně pokoje. „Takhle sem si Nebe nepředstavoval.“
Konstrukt se přiblížil a položil zbraň. Vytáhl s kombinézy dlouhý šroubováku podobný bodec a zasyčel: „Tvoje části se mi budou hodit.“ Oskenoval Tarzovovo tělo a přiložil prsty k jednomu oku sítě. Stěna pod tlakem zapraskala. Bodec se začal nořit hlouběji do paralyzovaného těla. Do místnosti vstoupil Spaniel obklopený mlhou dýmu z mnoha cigaret, které svými rudými konci dotvářely jeho extravagantní vzhled. Spaniel se nechápavě rozhlédl po místnosti a zazubil se na pomačkaného Tarzova a překvapeného konstrukta.

Konstrukt vytrhl bodec z Tarzova těla a ohnal se s ním po Spanielovi. Spaniel vytrhl karton cigaret ze svého kabátu a ohnal se s ním po konstruktovi. Oba se trefili. Spaniel přímo do tváře a konstrukt přímo do místa, kde bývá srdce, ale jediné co probodl byl další karton cigaret. Spaniel zareagoval rychleji a vrazil konstruktovi do mechanických žeber pažbu trojbodovky.

Tarzov sledoval koutkem oka jak vzduchem poletují rudá světýlka a jak za sebou v krátkých spirálách nechávají proužky kouře. Spaniel dvakrát rychle za sebou udeřil konstrukta do krku a ten vrávoravě spadl. Spaniel ho přišlápl k zemi, konstruktův bodec mu pořád trčel z kabátu. Sehnul se a sebral jednu cigaretu, kterou potom vypálil konstruktovi oči. Kupodivu je měl organické. Místnost proťal řev a smrad.

Spaniel sebral ze země konstruktovu pušku vystřelující kovové sítě a dokončil dílo uzemněním konstrukta k podlaze. Jak se síť roztáhla a dopadla na konstruktovo tělo, nadskočil omítkou posypaný koberec a spolu s oky sítě začal drtit kusy masa, kovu a protokabelů.
Spaniel poodešel: „To prej kouření škodí zdraví, hehe,“ vytrhl bodec z kartonu v náprsní kapse kabátu a zubil se na Tarzova.
„K-U-R-V-A“ vyslovoval pečlivě Tarzov skrz pevnou síť a po oku sledoval umírajícího konstrukta, „Z-A-S-S-T-A-D-Y-N-E-B-Y-L!“
„Vůbec ti nerozumím, co řikáš?“ ptal se Spaniel.
Tarzov vydával nesrozumitelné zvuky, ale nadával, to bylo poznat.
„Počkej,“ řekl Spaniel a puškou odblokoval síť kolem Tarzova. Spadl by na kolena, ale držela ho ještě jedna síť přišpendleného za ruku ke stěně. Spaniel ji taky odblokoval. Tarzov chvíli plival směs krve a slin, než ze sebe dokázal vyrazit: „Zabiju tě pozdějc.“
„Mě?!“ podivil se Spaniel.
„Jdeme! Vzali toho magora na střechu,“ vyhrkl Tarzov a klopýtal k otevřenému oknu.
„Se mi to tak krásně povede,“ brblal si pro sebe Spaniel a škrabal se na zátylku. „A von by mě chtěl ještě...“
„Drž hubu a pojď!“

//

Vyběhli na střechu. Ti tři co táhli Dreeho stáli jak v pozoru a čekali. Neměli žádné zbraně. Tarzov třikrát vystřelil. Všichni tři co drželi Dreeho vypadli z Nebe přes několik pater až na hlavní plošinu vrstvy. Spaniel a Tarzov vyprostili tělo jejich zákazníka, Dreeho. Žil. Byl jen otřesený.
„Co teď,“ zařval Spaniel přes mechanický rachot na střeše.
„Pudem zpátky,“ odpověděl Tarzov a pomohl Dreemu na nohy. Ozvalo se několik výstřelů a na střeše zazářilo mohutné světlo výbuchu. Spaniel se vrhnl k zemi a Tarzov s Dreem se skrčili za jeden z větráků.
„Do prdele!“ zařval Spaniel. Ležel kus od Tarzova a pod zvuky výstřelů se nehodlal zvedat. „Co to je?!“ řval na Tarzova.
Ten opatrně natáhl ruku s monoklem nad větrák. Další výstřel nasypal Tarzovi na hlavu malé skleněné střípky. Monokl byl na kusy.
„To jsou oni. Určitě jsou to oni!“ opakoval Dree.
„Kolik jich je?“ ptal se Tarzov a krčil se pod nárazy horka, které se valili jejich směrem.
„Posílají několik jednotek o dvaceti mužích a konstruktech,“ odpověděl Dree.
Tarzov zanadával a vystřelil do vzduchu několik ran. Přesunul se na kraj a znovu vystřelil. Podle počtu výstřelů, které následovaly, měl pocit, že jich je skoro pětadvacet. Pěkně tvrdí bastardi, alespoň podle výzbroje. Byli nasáčkovaní někde v místě jejich pokoje.
„Přibližujou se Tarzi!“
„Já vím, já vím,“ nadával Tarzov a rychle přebíjel. Spaniel do tmy vystřelil zbylé sítě a zdálo se, že se alespoň jednou trefil.
„Zavolej někoho!“ zařval Spaniel a snažil se dostat za malou zídku. Tarzov vykoukl a vystřílel celý zásobník. O dva hajzly míň. Dree se třásl, ale v rukách svíral malou hranatou pistoli.
„Nemůžu!“ odpovídal Tarzov a ukazoval na monokl. „Dyť mi to rozstříleli.“
Spaniel se opřel a svit lamp se mu odrážel od zátylku. „Nemám čím střílet,“ halekal, „tříbodovka je na dálku na hovno!“
„Cože?“
„NA HOVNO!“
„Co je na hovno?“
„Hoď mi nějakou zbraň!“ křičel Spaniel. Střelba se rozdělila do tří po sobě jdoucích částí. Celá jednotka pracovala sehraně a obkličovala je jako stádo vlků.

Tarzov přebil revolver, vytrhl třesoucímu se Dreemu pistoli z rukou a i přes jeho namítání ji hodil ke Spanielovi. Ten ji zvedl a odjistil. Podél hlavně nabíhala červená linka a postupně zelenala. Spaniel to se zájmem sledoval a nechal podivné světlo zezelenat po celé délce. Pak namířil někam do tmy a stiskl spoušť.

Tarzov přestal slyšet a hleděl na Spaniela, který se náhle otáčel ve vzduchu a odlétal proti směru střelby. Chvíli viděl překvapený výraz a chvíli zas jen vyholený zátylek. Střechu ozářil mohutný zdroj světla. To dopadl projektil ze zbraně, která patřila Dreemu Tapedrymu. Z té malé hranaté pistolky.

Spaniel drtivě dopadl na rameno a odkutálel se o několik kroků dál. Přitom zvířil prach a kamínky. „Kurva, co to bylo?“ zařval Spaniel.
Tarzov popohnal Dreeho a oba vyběhli v náhlém tichu přímo ke Spanielovi. Ten vypadal otřeseně, ale byl v pořádku. Oči mu zářily při pohledu na hranatou věc v jeho ruce.
„Musíme vypadnout,“ spěchal Tarzov. Spaniel se sbíral ze země a Tarzov sledoval okolí. Bylo ticho, jen kousky zdiva, prachu a drti vydávaly jemný třepotavý zvuk při dopadu.
Dree Taperdy se narovnal a roztřeseným hlasem řekl: „Tohle většinou zabere.“ Otočil se přes kraj střechy a zařval: „TAXI!!“

Spaniel a Tatzov nevěřícně zírali na vznášející se taxík, který přilétal zezdola, jen za několik vteřin. Ozářil je rudý reflektor.
„Za nebezpečí je příplatek hošánci!“ ozval se taxikář.
Ani to nedořekl a už byli všichni tři uvnitř. Mačkali se v zadní části, zatímco taxík rychle spadl o několik pater níž. Od předního skla se ještě stačilo odrazit několik kulek, než se dostali z dosahu.
„Tak kam to bude?“ ozval se žoviálně taxikář a aniž by čekal na odpověď, vyrazil do spodních vrstev. Za chvíli se dostali do veřejných kanálů a ztratili se mezi tisíci dalších vznášedel.
„Platit?“
Dree se snažil zaplatit, ale jeho účty už někdo zablokoval. Tarzov nevrle zaplatil horentní částku.
„Ty seš pěknej bastard,“ ozval se Spaniel. „Co to je za hračku?“ ptal se a nepustil z ruky hranatou pistoli.
„Prototyp. Kvůli němu mě pronásledují,“ mluvil těžce Dree.
„Kvůli tomuhle?“ ptal se Spaniel.
„Ne, kvůli plánům a záznamům z výroby.“
Tarzov vzal do ruky svůj revolver a namířil ho na Dreeho. Ten jen překvapeně zamrkal. „Právě ti skončila nájemní lhůta.“
Spaniel se podíval na hodiny v taxíku, skutečně už to bylo víc než osmačtyřicet hodin.
„Ale... ale já můžu připlatit!“ koktal Dree a třeštil oči.
„Nemůžeš, nefungujou ti účty.“ odsekl Tarzov. „Nech tady tu hračku a vyfič!“
„To nejde, to... to nemůžete!“ zmítal sebou Dree.
Taxík zastavil u osamocené plošiny ve středu křížících se tras dopravních kanálů a ze dveří vyletěl Dree Tapedry. Taxík se okamžitě zvednul a odletěl.
„Aspoň máme tohle,“ ozval se Spaniel a posvátně sledoval hranatou zbraň v jeho dlani. Tarzov mrzutě přikývl a na terminálu v taxíku zkoumal stav svého účtu. Chvíli jeli tiše.

„Stejně sem toho Breda neměl rád,“ prohodil Spaniel. „Den a půl nudy a až ke konci nějaká sranda,“ zamumlal přes nezapálenou cigaretu, ke které se blížil oheň ze zapalovače.
„Už ho nikdy neuvidím... nádhera,“ pokračoval Spaniel a Tarzov přikyvoval. Terminál pod Tarzovovýma rukama zapípal a zablikal směsicí barev.
„Ale ne,“ ozval se Tarzov.
„Co je?“
Tarzov se mračil: „Máme další práci.“
Spaniel se zvědavě díval na obrazovku terminálu a potáhl z cigarety.
„Otoč to a leť zpátky,“ houkl Tarzov na taxikáře.
Spaniel se nechápavě otočil.
„Ještě toho magora uvidíme,“ cenil zuby Tarzov.
„Jak to?“ zvedl Spaniel obočí.
„Máme ho zabít.“

//

Celý text...

Osm set těl

Druhý příběh jsem nedokázal v tak krátké době vstřebat. Až po mnoha probděných nocí jsem pochopil hloubku jeho sdělení. Muž, který mi právě dovyprávěl druhý ze tří domluvených příběhů, mě nenechal odpočinout a hned začal dalším. Jeho tvář ozářil záchvěv světla z útrob Džifského trhu. Tehdy jsem chtěl odejít. Dnes bych zůstal o mnoho déle...
(Stáhnout v .pdf nebo číst v .pdf)

//

Všude byl cítit pach oleje a detekčních tekutin. Skupinka mužů zkoumala ohořelé tělo za sklem, skrz které nedokázali rozeznat, zda žije nebo se zmítá v křeči. Ruce a tváře měli poškozené stejným způsobem, jako bylo to tělo opálené. Jen v menší míře.

Před každým z nich stála káď s detekční tekutinou. Kádě byly napojené na trubice, které končily v opuchlých otvorech těla. Každý z mužů sledoval jinou část a každý čekal na to, až ta jeho káď začne reagovat. Pravidelný klapot pístů a šum uvolněného vzduchu odkrajovaly čas.

Chodbami okolo nich se rozezněl zvuk, který pronikal až dovnitř smyslového ústrojí. Nikdo nespustil oči z kádí. Ani je nenapadlo, že tělo za sklem sebou trhá už jen při titěrných zlomcích takové intenzity zvuku. Napadlo je však, že se za nimi řítí baron Bentley.
„Už jen pár kroků vaše excelence.“
„Mám přímý rozkaz od Bentleyho! Plýtvejte mým časem o chvíli déle a rovnou si můžete hledat práci v dílně.“ hřímal masivní muž chodbou a sál pot ze svého čela špinavým hadrem. U každého ze světel na stěnách skousl hadr mezi zuby a vycucal co se dalo.
„Ano excelence, jistě... už je to jen pár kroků, tam, podívejte.“

Průvodce nadšeně ukazoval do dlouhé chodby, která ústila v širokou halu. Byla delší, něž kam oba dohlédli. Nízký strop a jednoduché oddělovací stěny byly vytesány přímo do horniny, ale veškeré potrubí, rozvody, skla a přístroje byli původem od techniků.

Vyslanec barona Bentleyho, jeho excelence Opá, viděl nekončící skupinky holohlavých mužů, kteří stáli vesměs v pravidelných řadách u začouzených skel a nehýbali se. Žádný se neotočil. Nikdo ho neuctil. Jeho excelence Opá se cítil uražen. Už se chystal zařvat na průvodce, ale ten jej nenechal mluvit.
„Vaše excelence, nemohou vás uctít, neboť usilovně pracují.“
„Tihle že pracují?! Zbláznil jste se snad? Nehýbou se, nic nevyrábí!“ brunátněl vyslanec. Několik mužů sebou trhlo, ale nikdo neuhnul pohledem od kádí. Sebemenší nepozornost mohla způsobit katastrofu.

V nejbližší skupince sedmi mužů začal nad pachem detekčních tekutin převládat zápach potu a strachu.
„Vaše excelence, musím vám připomenout, že tohle není jednoduchá továrna, ani dílna! To co dělají, dělají z dobrého důvodu, který může mít pro techniky neskutečnou hodnotu.“
Vyslanec Opá napůl zlostně, napůl přesvědčeně zavrtěl hlavou. Přestal funět a přikročil ke skupince sedmi. Vypadali jak omráčení výpary horka, které unikaly z trubek nad jejich holými hlavami. Muži byli oblečení jen do pasu a na každém z nich bylo poznat, jak mají poškozenou kůži. Jeden z nich měl hruď téměř černou, pokrytou šupinami a otevřenými rankami špatně hojícího se masa. Nehledě na bolest, kterou muselo způsobovat horko se muž ani nehnul.

Průvodce stál vyslanci po boku a hlasitě oddechoval. Zcela fascinován sledoval trhavé pohyby těla za sklem.
„Co je to?“ vyštěkl vyslanec Opá netrpělivě.
„Vaše excelence, to je člověk, jeden z nás. Technik, jako vy nebo já.“
„To vidím“ odsekl vyslanec Opá a znovu si otřel pot z čela jen proto, aby ho hned dostal zpět do těla.
„Jeho tělo je pod vlivem bolesti. Fyzické, psychické, ale i chemické.“ popisoval průvodce.
„Chemická bolest?“
„Jedy a substance na organické bázi dokáží trávit na mnoha úrovních. Souhrnně je všechny označujeme jako chemické vrstvy. I psychická úroveň funguje na základě těla a tudíž má základ v chemických vrstvách.“ vysvětloval průvodce a nespouštěl pohled z polomrtvého za sklem.
„Co je tohle za frašku? Nesnažte se mi tady vnutit názor na fungování těla. Nic o tom nevíte! Co metapsychická bolest, jak tu vysvětlíte dle vašich chemických blábolů?!“
Průvodce zavřel oči a otočil se: „Vaše excelence, nejsem vzdělaný, tak jako vy, ale snad brzy poznáte, jak jsem to myslel... Bude lepší ukázat vám to. Určitě lepší než abstraktní slova.“

Vyslanec Opá na něj zavrčel a pomalu se vydal dál do místnosti. Masivní, ale tenké boty ho škrtily a pod vrstvami oblečení se potil. Prošli kolem několika dalších skupinek stejně poškozených mužů, až se zastavili u jedné z nich. Nebyla ničím odlišná. Mužů bylo ve skupince o několik víc, ale situace byla stejná. Sklo, kádě, muži a tělo za sklem.

Vyslanec Opá ztrácel velmi rychle svoji trpělivost. Rozhodl se, že baron Bentley nebude s touhle továrničkou spokojen. Děj se co děj, tuhle horu zničí. Můžou ho ohromit, ale vyslanec Opá se už rozhodl. A tak se i stane.
„Tenhle muž, vaše excelence, již není normálním technikem.“ naklonil se průvodce k vyslanci. „Je to organik.“ vydechl s posvátnou úctou.
Vyslanec Opá se zamračil a snažil se prohlédnout začouzeným sklem. I přes své stanovisko se podivil nad skutečností, že si tahle malá továrnička dovolila zajmout organika. Riskovali tím svoje životy a životy svých dělníků.
„Mimo to, že jste se dopustili ilegální činnosti, není na téhle frašce nic zajímavého.“ vyslanec Opá se odklonil od skla a zabodl svůj pohled do průvodce. „Dřív jsme jich pozabíjeli stovky tisíc. Rychleji a bezpečněji, než je schovávat v továrně a mučit.“ zavrčel.
„Vaše excelence, vy to nechápete!“
Vyslanec Opá si utřel pot a znovu zopakoval sací cyklus. Měl chuť rozmáznout toho otravného skrčka pár údery honorifikační tyče, kterou měl u pasu.

„My je nemučíme, my experimentujeme! V téhle hale je přes osm set těl, která jsou napojena na detekční tekutiny. Sleduji je tisíce našich mužů a žen. Už několikrát se nám podařilo uvolnit tolik motorové energie, že jen její silou zmizely kusy skály, tělo i všichni pozorovatelé.“ snažil se vysvětlit.
„Chlape!“ vyslanec Opá ho popadl za krk a přiblížil se svým upoceným tělem na vzdálenost několika palců. „Osm set těl!? Kolik z nich jsou organici?“
„A-a-asi sedm set dvacet dva, vaše excelence.“
Vyslanci Opá se zatmělo před očima. Zíral na vrásčitého průvodce a vstřebával to co mu řekl. Dvacet nezvěstných organiků znamenalo brutální nucené represe. Za těmi skly je tolik polomrtvých těl, a každých padesát by vyvolalo válku. A na tu technici nejsou připraveni. Alespoň prozatím... napadlo vyslance.

„Jsou mrtví, nebo jen v bezvědomí?“ vyštěkl vyslanec Opá.
„Ani jedno, vaše excelence.“
„Takže je můžete poslat zase tam, odkud jste je vzali, že ano?“ řval.
„Ale vaše excelence, kdybychom je odpojili od přístrojů, jejich těla přestanou fungovat.“
„Zhorojče!“ zanadával vyslanec Opá a odhodil průvodce vztekle na zem.
Baron Bentley o tomhle nemůže vědět. Přece by ho sem neposlal, kdyby věděl, že tady schovávají tolik důkazů. Zhorojové! zařval v duch, zatímco se řítil pryč z haly. Musí se dostat zpět k baronovi.
„Sedm set organiků! Do horoje, takovej masakr. Kdo to bude uklízet?“ breptal si sám pro sebe a otíral si pot. Kdyby nebyl pod vlivem aktivních olejů, omdlel by.

Už byl skoro zpátky u první kóje s tělem technika, když ho zalila oslnivá záře. Hala ztichla a on tvrdě narazil bradou o hrbolatou zem. Jako první ucítil pach spáleného masa, pak až uslyšel zmatek a rámus, který v hale rozezněly kusy padajících kamenů, skel a zbytků těl.
Zrak, chuť a bolest se vrátily ve stejnou chvíli. Někdo mu pomohl na nohy. Bylo jich kolem něho víc.
„Co se stalo?“ zachroptěl.
„Zase se to stalo! Zase vybouchl.“ řval mu nadšeně do ucha jeden z mužů.
„Muselo to být někde blízko!“ zařval jiný.
„Dělejte, musíme zjistit, kterej z těch parchantů vybouchl a jestli to někdo přežil.“
„Nic takovýho. Jdu pro data, za životy druhejch ti nikdo nezaplatí. Tlusťocha tady nechte!“

Vyslanec Opá se pokusil sednout, ale kombinace adrenalinu, olejů a olejových substrátů, které vylučoval potem, mu proletěla tělem a posadila zpět na zem.
Několikrát sebou cukl. Přestával kontrolovat pohyby končetin. Oči, jakoby mu chtěly vyskočit z lebky, naposled vědomě zaostřily na nový zdroj světla.
Na další výbuch.
Pak už přestal vnímat a jeho tělo se zmítalo ve vlnách záchvatu a něčeho, co ten otravný průvodce nazval „motorovou energií“...

//

Celý text...

Armády tří stran

Po prvním příběhu mi běhal mráz po zádech. Muž, který mi jej vyprávěl se spokojeně usadil a já mu dal další část ceny, na které jsme se domluvili. Pochválil mou trpělivost a řekl, že jsem připraven na další příběh, ze stejného světa.
(Stáhnout v .pdf nebo číst v .pdf)

//

Jsou všude. Na zemi i ve vzduchu, čekají na to, až jim podlehnu. Armády tří stran stojí proti sobě a já mám pocit, že nepatřím ani k technikům, ani k organikům, dokonce ani k mým vlastním druhům. Metapsychikům. Zemi pokrývají zvěrstva, stejně jako se mrtví zahalují rubášem. Nikdo nevyhraje, to vím jistě.

Vojáci postavení v řadách čekají na slávu, zatímco generálové je hází do nenasytné jámy sváru. Jedna velká lež následuje jedno malé tajemství...

Všichni odkrýváme vnitřnosti naší planety jen proto, abychom jimi mohli zatřást před zrakem nepřítele jako trofejí. I moji druhové se dopouštějí takového zvěrstva... a já musím také...

Muži chtějí bojovat. Ti co přežili chtějí ukrást své životy z drápů velení. Nestvůry se skrývají v noci a vojáci... ti se chtějí uzdravit.

To co se musí stát není v možnostech jednoho. Ani ten nejsilnější nic nezmůže. Řešení je v nás všech. Není rozdílu mezi techniky, organiky ani metapsychiky. Touhu překovat samotnou přírodu a dávné bohy ve stroj, lze porazit jen vytrvalostí a hlavně počtem...

Slyším je když chodím, spím nebo když bojuji. Těžko bych popsal člověku jaké to je, být na bojišti a přitom stát opodál. Rány chytá moje mysl a ne moje tělo. Boly mysli jsou však mnohdy ukrutnější, než si dokážeš představit.
Slyším je i teď.

„Kde jsi vojáku? Schováváš se před velením. Sám na vlastní pěst. Copak ty víš, na kterou stranu se postavit?“
„Nechtě mě!“ vyslal do prostoru a pokračoval v psaní.

Ano, schovávám se. Odmítl jsem poslechnout. Odmítl jsem zabít. Našel jsem mladého technika. Utíkal před strachem a bolestí do trosek dávné civilizace. Našel jsem ho tam a nechal ho žít. Vzal jsem si jen jeho zbraň.

Technici používají chladné kovové zbraně, které vystřelují kousky dalších kovů. Mám ji sebou. Je zvláštní, jak je lehká a těžká zároveň.

„Vojáku, víme kde jsi. Proč se schováváš?“

Nenávidím to slovo... Voják a to jsem dřív nenávisti nebyl schopen.
Vím, kdy přijde čas.
Už za pár chvil.
Nedokážu tomu odolat.
Musím...

Nad polem posetým mrtvými se rozletěl zvuk výstřelu. Z jedné hromady těl se zvedlo hejno živých tvorů. Někdo jim přerušil hostinu.

„Vojáku? Co jsi to udělal? Proč jsi se postavil na opačnou stranu hlavně?“ posmíval se hlas.

Nikdo neodpověděl.
A hejno se začalo pomalu vracet...

//

Celý text...

Za "Velký zlom"

Bylo to poprvé, co jsem navštívil Džif. Nic z celého prostoru, na kterém se rozléhá mě nezaujalo tak, jako ty tři příběhy. Stačilo vystoupat na Džifský trh, kde jak jsem věděl, mě čekaly příběhy, které překonají mé dosavadní znalosti i bujnou fantazii. Potkal jsem muže, který mi vyprávěl příběhy ze světa tolik odlišného a komplexního, až se mi tajil dech. Vše co mi řekl si pamatoval slovo od slova...
(Stáhnout v .pdf nebo číst v .pdf)

//

Drahý příteli.
Požádal jsi mě, abych ti popsal život v Jawnici a já to udělám s velkým sebezapřením. Byl bych nerad, kdyby se pojem Jawnice stal známým doma, za Velkým zlomem (tak zde nazývají náš domov). Nech si prosím tato slova pro sebe a nikomu, a to zdůrazňuji, nikomu o nich nevyprávěj. Jawnice a celý tenhle svět musí zůstat v tajnosti, a to kvůli bezpečnosti obou světů!

Tak tedy začněme.

Představ si svět, ve kterém jsou technologie znovu objevovaným fenoménem. Staré stroje a gigantická soukolí nejsou pro obyvatele toho světa ničím jiným, než kulisou na jevišti jejich každodenního života. Nástroje a vynálezy jsou formou dávno zapomenuté civilizace a společnost je už dávno přestala ovládat. Po několik dekád se lidský intelekt vyvíjel jako tvor, který byl znovu vržen na počátek cesty, i když už spočinul na jejím konci. Takový je hlavní rozdíl mezi domovem a tímto světem...

Jawnice je neutrálním městem a mám štěstí, že jsem zde. Mám pocit drahý příteli, že pokud by naše země padla do rukou těchto lidí, bude roztrhána na tři kusy, mezi tři lidstva. Techniky, organické a metapsychiky...


Původ techniků sahá až do hluboké minulosti. Jiskra inteligence dala vzniknout rodu lidí, kteří vyznávali dávné technologie a pronikali do jejich tajemství. Techničtí. Tak je nazývali ostatní lidé, pro které byli technici něčím zvláštním. Pro obyčejný lid byly vynálezy techniků nepochopitelné a nikdy se nedokázali sžít s těmi nelogickými strukturami z kovu a oleje.

Mnohem dříve než první velký stroj techniků spatřil svět, se zbytek původního lidstva vyvíjel v samotné podstatě lidskosti... tou bylo lidské tělo. Za zády přežívajících osad zemědělců a malých rolníku rostlo společenství z masa a kostí, z vlasů a nehtů, z roztodivných tvaru a funkcí. Dlouho se tito "lidé" schovávali před zraky ostatních. Ať už to byli technici nebo ostatní, nikdo se o nich nedozvěděl. Jejich těla byla jiná, než těla lidí v osadách a na polích. Jejich tváře byly poznamenané něčím, co oni sami neznali.

Dlouho to trvalo. Dlouho, než si jeden z nich uvědomil, že to není on, který je jiný, ale ti ostatní. Dnes jim říkají organičtí, nebo jen organici, ale dřív je bylo potřeba odlišit od techniků. Ti vyznávají technologii a mění svět k obrazu svému, pomocí spletitých trubek, hřídelí, kol a páry, zatímco ti druzí, organici, uctívají svá změněná těla přizpůsobená světu. Organici jsou znalci věd o látkách chemických, přírodních a atomárních. Jejich posedlostí jsou genetické změny, funkční, ale znetvořené struktury vnitřního systému těla a degenerace nepotřebných smyslů.

Jak nabíraly obě tyto skupiny na síle, nezbýval prostor pro člověka prostého a bez příslušnosti. Na jedné straně technologie, na straně druhé zrychlený, ale často přirozený vývoj organismu. Zdálo se, ze svět nemůže obsahovat nic jiného, než tyto dva vzájemné protipóly. Jenže vývoj lidstva není v rukou samotného člověka.

Před několika sty lety se narodilo dítě. Bylo první bytostí, která měla působit snad jako lék pro lidstvo snad jako zrno sváru. Nahradit ztracenou složku jejich žití, která nemohla vykvést. Tehdy se narodil první metapsychik.

Neobvyklé jevy, které se začaly objevovat postupně po celé zemi, se z počátku zdály náhodné, ale jak plynul rok za rokem, generace za generací, v každém městě existoval člověk, který se odlišoval od všech ostatních. Metapsychici se poznají mezi sebou, nepotřebují slova. Jejich schopností je existovat ve společném světě mimo ten, který je společný pro lidi, techniky i organiky. Ve světě natolik vzdáleném a specifickém, že do něj mají přístup jen oni. Kterýkoli metapsychik dokáže tyto oba světy propojit. Kvůli těmto spojům lidé zažívali jevy, které nedokázali vysvětlit. Náhodná úmrtí, létající objekty, démonické zvuky, iluzivní obrazy a zákeřné choroby bez příčiny. To vše v lidech vřelo a všichni začali hledat někoho, na koho by svalili všechnu odpovědnost.

Tehdy lidé odhalili metapsychiky.

Metapsychici o sobě neuvažují jako o pravých lidech, ale jako o dvojitých lidech. Žijí ve dvou světech a ani jeden pro ně není důležitějším. Zabíjejí jen když musí, brání svůj druh a ničí, když to znamená záchranu jejich rodu. Dokázali se ubránit útokům lidí i organikům. Jen technici pro ně byli záhadou. Tisíc techniků mohlo v mžiku zemřít, ale stroje se žádný metapsychik ani nedotkl.

Všichni se najednou spojili proti metapsychikům v jedno monstrum. Technici, organici i běžní lidé. Jenže lovci brzy zjistili, že se ženou do spárů vlka, který je na ně příliš silný...

//

Celý text...

Spaniel & Tarzov - Pro lepší život

Dva nájemní žoldáci ve městě velkém jako třetina planety nejsou mnoho. Jen dva by nedokázali přežít v molochu firemních mašinérií a ozubených kol černého trhu. Spaniel a Tarzov jsou sice „jen“ dva, ale tenhle zákon pro ně neplatí. Mají vlastní zákon. Hrubší a krvavější...

(Stáhnout v .pdf nebo číst v .pdf)

//

Vytáhl z kapsy čistý hadřík a hned při prvním otření ho zašpinil. Ruce měl sice čisté, ale revolver byl zašpiněný směsí oleje a zaschlé krve.
„Čekáme už docela dlouho.“ zavrčel na něj od jediného okna v místnosti Spaniel.
Tarzov pečlivě otíral revolver a po očku sledoval zakouřené střechy jednotlivých budov. Sídlo firmy Pro lepší život mělo stovky pater a oni byli v tom nejvyšším.
„Co se tady vůbec vyrábí?“ zeptal se Spaniel.
„Hlavně hmyz.“ odpověděl Tarzov.
Spaniel přejel pohledem vybavení místnosti a až teď si všiml několika obrazů, které byli pověšené na stěnách. Nákladné rámy chránily vyobrazení mnoha exotických brouků a chrobáků.
„Občas vyrobí i pár ryb.“ pokračoval Tarzov, aniž by vzhlédl od své práce.
„Co s nima dělaj?“
„S rybama?“ Spaniel přikývl „Prodávaj je různým sběratelům a na aukcích jako dokonalé repliky.“
„A s hmyzem?“
Tarzov se ušklíbl: „No to je jasný, strkaj je do jídla.“
„Do jakýho?“ zeptal se Spaniel a otřásl se.
„Copak nečteš Dvanáctou Žumpu?“ podivil se Tarzov.
„Jestli to nelijou do datapouště, tak ne.“
„Čistá hmota kámo. To víš že nelijou.“
Spaniel se otočil od okna a sedl si do křesla naproti. Tarzov zrovna dokončoval očistu zbraně. Dělil je nízký konferenční stolek. Dokonalá imitace skla.
„Tak co tam psali?“ ptal se Spaniel.
Tarzov složil špinavý hadřík a schoval jej ve vyleštěném kabátě.
„Většinu jídla, co se dá koupit v těch obchodech, co si říkají přírodní, nebo přírodně vyrobené, chápěš ne?“
„Jasně, zdravá výživa.“ odpověděl netrpělivě Spaniel.
Tarzov se posunul blíž: „Tak do všeho takovýho jídla se drtí tuny chrobáků. Jsou plní proteinů a v každým najděš i pár bílkovin.“
„Si děláš prdel.“ nevěřil Spaniel.
Tarzov se zatvářil pobaveně, ale vážně: „Nedělám. Je to vobrovskej byznys. Lehce se pěstujou a všechno se zpracovává, i veškerý zbytky jako je trus, skořápky od vajíček nebo mrtvý larvy. Všechno se rozdrtí a hodí do továrny na instantní nudle.“
„Hovno!“ vydechl Spaniel a nadzvedl s černé brýle, jakoby víc světla potvrdilo, že si z něj Tarzov utahuje. Neutahoval.
„Nudle, proteinová kaše, protlaky, mletý konzervy, všechno co se mele, nebo co křupe.“ ukončil Tarzov.
„Ne, masový konzervy ne!?“
Chvíli bylo ticho. Tarzov se vrátil k čištění revolveru, i když už nebylo co čistit a Spaniel měl nad čím přemýšlet. Vypadal znechuceně při vzpomínce na hemžící se konzistenci jeho snídaně.
„Kdo si nás vlastně najal a proč?“ ptal se Spaniel.
Tarzov se zamračil a pohrozil mu revolverem: „Sem ti to všechno poslal!“
„Kdo to má všechno číst?! Než přečteš jednu stránku, trvá to i několik minut. A nikdy se nedokážu zorientovat, kde to má začátek a konec.“ tvářil se bezradně. „Kurva, seš poslední ve městě, kdo používá písmo.“ obořil se na něj Spaniel.
„Ne bezdůvodně, dneska ho nikdo nerozluští Spanieli.“
Spaniel zavrčel něco nesrozumitelného, což mělo znamenat „včetně mě“ a dál se nehádal.
„Mluvil se mnou jeden nomád. Měl fakt velkou radost, že se musel na tak dlouho odpojit a upravit se. Byl vysušeněj jak mříž a místo očí dva senzory.“
To Spaniela zaujalo: „Jakou používal helmu?“ ptal se.
„Žádnou tam sebou neměl, setkali sme se v baru u Bulíma.“
„Nomád a v baru?“ podivil se Spaniel „Polib mi kabel, no to muselo být něco!“
„Byl to jen posel, ale i tak disponoval všema potřebnýma informacema.“ pokračoval Tarzov.
„Vážně?“ zamyslel se Spaniel „Co máme teda udělat?“
Tarzov zvednul ze stolku malé zařízení: „Stačí počkat až tohle zapípá.“
„To je všechno?“ ptal se Spaniel.
„Ne.“ řekl Tarzov a bez další odpovědi položil zařízení zpět na konferenční stolek.
Spaniel na něj koukal: „No a pak?“
„Co pak?“
„Co potom sakra!“
„To nám řeknou až to zapípá.“ řekl Tarzov a opřel se do křesla.
Na okno dopadaly nažloutlé kapky a jejich zvuk přerušoval dlouhé ticho. Spaniel se poškrábal na zátylku a vytáhl zapalovač a přecvakával uzávěrem.
CVAK! CVAK!
„Takže zas nic nevíš.“ konstatoval.
CVAK!
„Ne.“ přiznal Tarzov, zazubil se a v tu chvíli mu doprostřed čela přistál otevřený zapalovač.
Odrazil se a spadl na zem.
„Ty tupče! Podívej se jakou tam vod toho mám díru.“ skuhral Tarzov.
Spaniel se beze slova natáhl pro zapalovač, vstal a poodešel ke dveřím. Tarzov chvíli hořekoval nad smrtelným zraněním, ale pak se vrátil k očišťování revolveru. Hned při prvním pohybu mu přesně doprostřed čela znovu přiletěl zapalovač.
Spaniel se začal nezadržitelně řehtat a uhnul zpátky letícímu zapalovači. Tarzov neměl čas nadávat, protože se na konferenčním stolku rozpípala černá krabička.
Očekávaný signál.
Oba se zvědavě otočili, když se do prostoru promítla úzká postava, doprovázená bzučivým zvukem. Obraz muže nabral na mohutnosti, roztáhl se přes celou místnost a zase se smrsknul. Jen pár tenkých paprsků skenovalo rozmístění nábytku.
Postava na stole se pohnula a opatrně seskočila na podlahu. Muž s krátce střiženými vlasy a čistým módním oblekem se postupně z plně modrého změnil na normálně vypadajícího tvora mnoha barev. Vypadal úplně jako člověk nebo jako zdařilý konstrukt, až na dvojici bílých chapadel, která vycházela z jeho zad a velmi pečlivě je obepínala zadní část obleku.
„Zdravím vás pánové.“ řekl uhlazenou obchodní tvorštinou a uklonil se.
Obraz byl dokonalý. Kdyby neviděli přenos dat, věřili by, že je tu s nimi fyzicky.
„Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se ...“ řekl a následovala krátká sestava znaků a tvarů tvořená dlouhými chapadly nad jeho hlavou. „Což znamená Dvě růže. Jsem hlavním tajemníkem pana ...“
Opět následovala mnohem delší sada znaků a symbolů provedených precizně bílými chapadly. Na Spanielův tázavý pohled odpověděl Tarzov znuděným pokrčením ramen.
„Tedy Ten, který vidí,slyší a sytí nehodné barbary, který je ...“ několik znaků „Naší ... spolu s ... tvoří tu ..., tedy nejznamenitější a ...“
„Mluv normálně ty hmyzožroute!!“ vybuchl zoufalý Spaniel, který nevydržel sledovat tu tupě nehybnou protáhlou tvář, zatímco ubíhaly minuty gestikulací spojené s lepkavým čvachtáním chapadel.
„Jebne mě!“
Dvě růže očividně dotčen povzdechl nad nevychovaností nehodných barbarů a rezolutně se ke Spanielovi otočil zády. Dál se hodlal bavit jen s tlemícím se Tarzovem, ale používal jen mluvenou tvorštinu.
Lidské hlasivky by nikdy nedokázaly tak precizně imitovat tóny a delikátnost vibrací, kterou před nimi předváděl jejich zaměstnavatel. Další důkaz toho, že to byl jen obraz.
„Nuže, přejdeme k dohodě.“ usnesl Dvě růže.
„Chlapákuvelkákládo, věřím, že s vámi se domluvím lépe.“ oslovení vyslovil nejistě normálním jazykem lidí.
„Rozhodně.“ usmíval se Tarzov a s pobavením sledoval kypícího Spaniela.
„Ten který vidí, slyší a sytí nehodné barbary vás najal do služeb firmy Pro lepší život. Avšak!“ vztyčil prst a chapadlo. „Je vaší nevyhnutelnou povinností nikdy nespojovat tyto dva pojmy dohromady. Za jakýchkoli okolností.“ zdůraznil.
„Samozřejmě.“ odvětil Tarzov a ignoroval Spaniela, který potichu parodoval jeho podřízené přitakávání.
„Budete vystupovat jako zástupci firmy Pro lepší život.“
Spaniel pozvedl obočí a zpoza černých brýlí nevěřil, co slyší. I Tarzov se podivil: „Jako zástupci?“
„Ano. Setkáte se s našimi klienty. Jednejte v jejich prospěch, veškeré nabídky odsouhlaste.“ Dvě růže pohrdavě kývnul na Spaniela a řekl Tarzovi: „Veškerá jednání budete řídit vy, Chlapákuvelkákládo. Setkání s klienty je za minutu v zasedací místnosti.“ řekl a ukázal, kterým směrem je místnost.
„Po všech dohodách je zabijte. Všechny.“ chapadla udělala několik zvláštních gest. „Peníze už máte ve svých účtech.“
„Chlapákuvelkákládo, ... (sada gest označující jméno Dvě růže) se s vámi loučí.“ váhavě se pootočil na Spaniela „I s vaším nevychovaným kolegou Pochčilspodky.“ řekl s mírnou úctou a jeho obraz zmizel.
Tarzov zadržoval smích a snažil se nedívat na Spaniela, který se pokoušel pochopit co to mělo znamenat.
„Co to sakra...?“ začal Spaniel.
Tarzov vykročil ke dveřím: „Je to sice otrava s nima nejdřív mluvit, ale peněz za to bude dost.“
„Proč ti tak divně říkal?“ ptal se Spaniel.
„Musel sem mu říct ňáký jména, vyžaduje to jejich tradice.“ bránil se Tarzov.
„Jasně, to ti tak žeru. Ty seš Chlapákvelkákláda a já Pochčilspodky. Vsadím se, žes je vymejšlel celej cyklus.“
Tarzov zkontroloval revolver typu Hack&Shoot a otevřel dveře. Snažil se držet koutky při zemi.
„Netlem se tak!“ hrozil Spaniel.
Vyšli do oslnivě osvětlené chodby a zamířili po pravé ruce k nedalekým dveřím od zasedací místnosti.
„Takys mohl vymyslet něco lepšího.“ zabrblal Spaniel.
Stěny byly zářivě bílé a podlahu pokrýval narudlý koberec. Spaniel šel za Tarzovem a s odporem si všiml, že koberec je poset ve vzorku záplavou různých opakujících se brouků.
„Hej Tarzi.“ strčil do něj Spaniel hlavní zbraně.
„Hmm?“ kývnul Tarzov, hlaveň zbranně stále přitlačenou mezi lopatkami.
„Co kdybych se menoval Střelildozad a ty Zhebnulvchobě?“
„Ha-ha-ha, moc vtipný.“ řekl Tarzov, ale úsměv ho přešel. „Přestaň blbnout.“
„Nebo třeba Utrhkule a moje oblíbené Omráčilktyčcepřivázalaodpalovalkusytělazdálkyjenpárcentimetrůodpalcůnanohouažkešpičcenosua...“
„Nechals tam zapalovač.“ přerušil ho suše Tarzov.
„Kurva.“ vyhrkl Spaniel a běžel zpátky.
Tarzov zavrtěl hlavou a ohlédl se. Uviděl jen holý, lesknoucí se zátylek. Pak Spaniel zmizel v místnosti.
Tarzov došel ke dveřím, kde mělo proběhnout setkání. Sice nevěděl, co bude říkat, ale bylo mu to jedno. Když se něco pokazí, tak je prostě zastřelí. Na to poklepal revolver v kapse a otevřel dveře.
Vstoupil.
Uvnitř už někdo byl.
Tarzov s podivem pohlédl na čtveřici, která ve stoje čekala na jeho a Spanielův příchod. Čekal uťáplé, nevýrazné obchodníčky, ale stál před ním jeden vyzáblý nomád, nechutně svalnatý člověk a dva sice nenápadní, ale smrtelně nebezpeční konstrukti. Málokdo by poznal, že to nejsou lidé.
Všichni vypadali spíš jako žoldáci, než jako obchodní partneři.
„Zdravím posla Toho který vidí, slyší a sytí nehodné barbary. Mám pro něj zprávu.“ ozvalo se hlubokým hlasem zpoza vysokého křesla.
Na Tarzova se spolu s křeslem otočil ten nejmenší člověk, jakého kdy viděl. Alespoň to co uviděl jako první naznačovalo, že jde o člověka. Po pečlivějším pohledu šlo rozpoznat, že malé lidské tělíčko je posazeno na několika kloubových končetinách, podobných nohám pavouka, akorát z masa a kostí. Tvor měl malou lidskou hlavu a dvě mohutné paže pevně omotané černou látkou. Tarzov už takový druh viděl, ale zarazila ho obrovská zbraň s několika hlavněmi, která na něho bez zachvění mířila.
Trvalo tři výstřely, než se Tarzov vzpamatoval a vyběhl pryč do chodby. Matně si v rychlosti vybavil obraz nomáda se zaklapnutým hypohledím, který se svižně natahoval po klávesách u pasu, hory svalů tahající nějakou velkou a tupou palici a odlesky očí konstruktů, kterým se v rukách objevily stejně tmavé pušky.
Běžel chodbou a sahal pro revolver. Za ním burácela obrovským hlukem zbraň Pavoučníka, jak si ho Tarzov pojmenoval. Jeho zbraň rvala z tlustých stěn kusy zdiva velké jako celá pěst. Když se před Tarzovem objevila jedna z děr, skočil na zem. Jak dopadl na koberec, upustil revolver. Pavoučníkův kanón náhle ztichl.
Něčí ruce Tarzova zatáhly do místnosti. Byl to Spaniel. V puse držel právě zapálenou cigaretu a tázavě na něj hleděl i přes to, že mu oči zakrývali černé brýle.
Tarzov vyskočil na nohy a nadával.
„Kurva! Proč nikdy nejseš tam, kde se začne střílet?!“ zaječel.
Spaniel se zatvářil dotčeně a zeptal se: „Seš si jistej, že jsi souhlasil se všema jejich požadavkama?“
„Žádný nevznesli!“ Tarzov sáhl po revolveru, ale ten zůstal ležet v chodbě. „Co máš za zbraně?“ zeptal se naléhavě.
Spaniel mu ukázal dvojhlavňovou pušku. Raritní model, starý víc než oba dohromady. Tarzov čekal na další, ale nic dalšího nepřišlo: „To máš jenom tohle?!“ zakřičel, protože se kanón znovu rozbouřil.
„Jo... ještě k tomu mám jenom dva náboje v komorách.“
„COŽE?!“
„Psals, že to bude pohoda.“ bránil se Spaniel.
Tarzov mu nadával, ale nadávky nebyli přes rachot slyšet. Podlaha se začala otřásat dupotem. Tarzov Spanielovi vytrhl pušku z ruky a otočil se ke dveřím. Do nich v tu chvíli vpochodovala hora lidského masa a svalů, třímající v prackách masivní palici velkou skoro jako Spaniel.
Tarzov namířil na vzdálenost ruky dost snadno a od pasu vystřelil. Zmáčkl jednu ze dvou spouští a zubatá tlama toho obra se rozprskla po pokoji. Spaniel uhnul padajícímu tělu a Tarzov zmizel ve dveřích s puškou a jediným zbývajícím nábojem. Kanón zase ztichl.
Tarzov mířil puškou do chodby prošpikované skrz naskrz stovkami děr a mezi odštěpky na zemi sledoval zaprášený revolver. Když byl od něj jen několik kroků, objevil se před ním nomád a jeden z konstruktů. Tarzov neměl dost času. Konstrukt už měl zvednutou zbraň u oka a nomád zuřivě ťukal do kláves.
Tarzov vystřelil.
Snažil se trefit konstrukta, ale kulka ho minula na délku paže. Proletěla mu neškodně kolem sluchových obvodů a s cinknutím zavadila o nomádovo hypohledí.
Chodbou se do vzdálenosti několika kroků od nomáda zhmotnil proud praskající energie, nepochybně určený k rozpůlení Tarzova, který stál bezpečně z jeho dosahu. Proud energie našikmo proletěl konstruktem a z těla mu utavil pruh kovu, kostí i pušku.
Jeho tělo spadlo ve dvou seškvařených částech na zem a přestalo fungovat. Otřesený nomád nestihl zformulovat další útok, i když prsty ťukal do kláves jak nejrychleji mohl.
Tarzov k němu přiskočil a zarazil mu hlaveň pušky pod bradu, až mu vylezla na druhé straně.
Vrátil se pro revolver a uviděl, jak Spaniel pozadu vychází z místnosti a cosi za sebou táhne. Tarzov neměl čas, ale kdyby ho měl, zavrtěl by hlavou a zanadával by si.
Pochčilspodky. proletělo mu hlavou.
Ze dveří zasedací místnosti vyšel druhý konstrukt, k nerozeznání od prvního a hned začal střílet.
Stačil vystřelit několik kulek. Pár jich protrhlo Tarzovův kabát a dvě ho zasáhly do plátů na hrudi. Pak zmáčkl spoušť a se zvukem revolveru, který dodával pocit zadostiučinění, ustřelil konstruktovi horní čelist a další kulkou důležitější pravé koleno. Nespletl se, řídící obvod byl přesně tam.
Konstrukt se nečině sesypal jako hromada šrotu.
Tarzov odkopl tmavou konstruktovu pušku a s výdechem vskočil do místnosti.
To byla chyba.
Už v letu uviděl, jak se kouřící hlavně Pavoučníkova kanónu dávají do pohybu. Rány jako při přejetí nákladním vznášedlem ho v tu chvíli zasáhly čtyři.
Jedna do hrudi a tři do ramene.
Hodilo to s ním o stěnu místnosti a vytočilo do akrobatické spirály s několika vruty. Cítil, jakoby mu někdo chtěl vyrvat ruku z ramenního kloubu.
Dopadl s oslepující bolestí na zem a upustil revolver.
Pavoučník zastavil střelbu a došel k němu. Jeho kloubové nohy vydávaly při každém kroku praskající šramot. Dramaticky se nad Tarzovem sklonil a nacpal mu jednu z hlavní pod nos.
Tarzov těžce oddechoval.
„Vyřiď Tomu který vidí, slyší a sytí nehodné barbary, že nikdy nebudeme žrát náš vlastní druh! Jako že se jmenuji ...“ uťal slova a začal předvádět sérii gest pomocí většiny svých končetin, včetně celého trupu.
Tarzov viděl, jak se za Pavoučníkem objevil Spaniel. Byl rudý ve tváři a zatínal zuby.
Ve vteřině se před Tarzovem změnil mnohonohý tvor ve špatně uklizený skládací stolek s rozlitou polévkou. Zbyly z něj jen dva páry kloubových noh a zbytek se rozprskl pod dopadem obrovské palice, kterou za druhý konec svíral Spaniel. Hlavně kanónu se na zemi ještě roztočily, ale křeč, která svírala prsty utrhnuté paže rychle ustoupila.
„Kdyby ses menoval třeba jenom Pochčilspodky, byl bys živej.“ pronesl vesele Spaniel směrem ke zbytkům Pavoučníka.
Spaniel se opřel o palici a spokojeně sledoval zasedací místnost, ve které nic nezůstalo celé. Ze stěn i stropu vyseli kusy zdiva a kusy masa. Ani nábytek neodolal náporu širokých kulek.
Tarzov shrábl revolver a zamračeně se zvedl. Podíval se skrz rozbitou čočku brýlí na Spaniela.
„Co je zas?“ ptal se Spaniel.
Tarzov se beze slova vydal pryč. Spaniel se chvíli rozhlížel, pokrčil rameny a popotáhl z ještě nedokouřené cigarety. Nakonec ji zahodil a vyšel zpátky do chodby.
Tarzov překročil kusy konstruktů i tělo nomáda a došel do místnosti, kde původně čekali. Potřeboval si na chvíli sednout. Uvnitř už čekal Dvě růže.
„Vidím, že jste splnili vaši část dohody.“ řekl při pohledu na Tarzova.
Ten přikývl, sesunul se do křesla a odhodil rozbité brýle.
„Dobrá.“ usmál se Dvě růže. „Teď vám tedy doopravdy pošleme peníze.“ řekl jakoby pobaveně, přešel k zařízení na stolku a něco na něm zmáčkl. Chvíli čekal na odpověď.
„Hotovo. Firma Pro lepší život se s vámi tímto vyrovnala a nepotřebuje žádné další služby. Chlapákuvelkákládo, loučí s...“
Jeho tělo a chapadla se natáhly a uhly někam na bok. Střed trupu proťala zkrvavená palice. V mžiku ležel Dvě růže na zemi a vytékala z něj černozlatá tekutina.
Tarzov nechápavě civěl na Spaniela, který právě na místě rozmázl jejich bývalého zaměstnavatele.
„Ten první měl pravdu, přece nebudem žrát jejich druh.“ odpověděl rozpačitě Spaniel na Tarzův pohled.
Tarzov protočil panenky.
„Měl by ses na pár dní přejmenovat na Vyměňvobvaz, kámo.“ utrousil Spaniel a poškrábal se na zátylku. Opatrně opřel palici o stěnu a zkoumal chapadla na zemi. Vytáhl z kabátu svoji dvojhlavňovou pušku a otřel ji.
„Stejně se měl raději menovat Dvě chapadla... dávalo by to větší smysl.“
„Pročs to udělal?“ zeptal se naštvaně Tarzov.
„Dyť,...! Pro lepší život?“ zkusil Spaniel.
Tarzov zavrtěl hlavou. Spaniel přešel k oknu a vyhlédl ven. Přestalo pršet, ale nad střechami se stále převaloval nažloutlý mrak.
Spaniel vytáhl novou cigaretu a zapalovač.
CVAK!
Zapálil si.
„A mimochodem.“ procedil skrz rty svírající cigaretu směrem k Tarzovi.
Ten se podíval na lesknoucí se zátylek a hromadu rozcuchaných vlasů.
„Sem si myslel že je to jenom vobraz...“

//

Celý text...